Konnichiwa Švýcarsko

Tak jsme vyrazili na malý výlet do Alp za lezením…

Po loňském zdolání Grossglockneru jsme se s Žabou domluvili, že letos pojedem opět někam do Alp na nějaký ten kopeček. Během toho roku kecání jsem objevil videjko s výstupem na Mnicha Nollenovou cestou. Mluvili jsme o tom celý rok ale vypadalo to nějak bídně a nakonec se až měsíc před odjezdem začalo něco řešit a opravdu jsme vyrazili 🙂

Vyjíždět jsme chtěli už v pátek k večeru ale předpověď počasí nám zrovna nepřála, tak jsme vyrazili o den a půl později s tím, že jsme se v neděli dopoledne zastavili na čumendu v Curychu. Ale i tam začalo pršet, tak jsme jeli dál až do Grindelwaldu, kde přestalo pršet a začali padat rovnou trakaře. Vidět nešlo vůbec nic a po dešti jsme jen koukali na hory, jak mizí někde v oblacích.

Předpověď nám hlásila, že v pondělí má být jen 5 mm srážek, úterý 0-0,1 mm, středa pěkně, čtvrtek jakž takž a pátek hnus. Tak plán byl jasnej, dojít na chatu, úterý vrchol Mnicha, ve středu vrchol Jungfrau a ve čtvrtek návrat. No plán to byl hezký ale vše bylo jinak 🙂

Mönch (Mnich) 4107 m.n.m.

Pondělí ráno a opět prší, tak v klidu vstáváme, balíme věci a v 11 hodin vyrážíme z Grindelwaldu (1 034 m.n.m.) směr Kleine Scheidegg (2061 m.n.m.) – cestu si ulehčujeme zubačkou, což nás sice stálo nějaký peníz ale 3-4 hodiny chůze po asfaltu by nám vzalo více sil, které jsme chtěli pošetřit na později.  Ze Scheideggu jsme vyrazili směrem k Mnichu a kdybychom neměli gps a mapy, tak by byl celkem problém trefit směr, protože viditelnost byla tak 100 metrů a jen občas se to profouklo a šlo vidět dál.

Všude okolo neuvěřitelné množství turistů, zubačky jezdily rezervované pro celé zájezdy a jak si to tak šlapeme nahoru do kopce, tak potkáváme ty turisty a my furt kýveme hlavou a tak normálně haló a helou, až mě tam jeden děda pozdravil po jejich, tak jsem mu to hned oplatil „koněčiva“ a v tu ránu se všeci rozzářili, úsměvy od ucha k uchu a zdravili jsme s něma, jak kdybychom byli jejich. No to byla pecka jak sviňa. Nám se pak šlo do kopce o moc líp a jim dolů nejspíš taky 🙂

Zpátky k cestě. Překonali jsme pár ledovcových potoků a začali stoupat už po severozápadním pilíři. Ze začátku travička, pak suťovisko a na konec místy i dvojkové lezení (samozřejmě bez jištění a s plnými batohy, komu by se chtělo něco řešit :- ) ). Na samoobslužnou chatu Guggi Hütte (2 791 m.n.m.) jsme došli odpoledne. Celá chata byla pro nás a jen jsme nechápali, jak to tam mají luxusně zařízené. Tak jsme pobaštili, pokochali se, omrkli zítřejší ranní nástup a kolem sedmé jsme šli chrápat.

Ráno vstávačka o čtvrt na 3 s tím, že nejpozději ve 3 chceme vycházet. S plnou polní vyrážíme do tmy. Teplota u chaty je kolem 5 stupňů, takže jsme rádi, že je teplo a hrneme to po skále a suti v trikách nahoru. Občas trochu bloudíme, protože nemůžeme najít mužíky ale za svítání jsme u ledovce.

Nasazujeme mačky, dáváme nějaké tyčinky, někteří vyprázdňují tělo a chystáme se psychicky na průstup Nollenem. Počasí máme celou dobu krásné, hvězdy nám svítily a až po svítaní se začaly objevovat první mráčky. Samotný nos (ledový výšvih) Nollena zespodu vypadá celkem v pohodě, ale nakonec to bylo dobré lezení.

Vyráželi jsme navázání na laně a z normální chůze se zvedá svah do sklonu 60°, kde jsem bez jištění začal bát, tak jsem na 30 metrech šupl 4 šrouby (víc jsem jich v tu chvíli u sebe neměl) a dolezl až pod Nollena, kde jsem udělal štand a dobíral Žabáka. Na toho čekala druhá délka, kde po hnusném traverzu odlezl asi 25 metrů ve sklonu cca 80°a dělal další štand, protože jsme se už kvůli větru neslyšeli. Dolezl jsem za ním  a hned jsem pokračoval další délku 50 m na kterou jsem měl jen 6 šroubů. No, vyšlo mi to tak tak a lezl jsem směrem k prvnímu kompaktnímu ledu, kde jsem se při vyšlapávání plošinky na stání propadl do ledovcové trhliny a chvíli visel jen na cepínech a nohy v neznámu ale naštěstí se mi podařilo dostat ven a půl metru vedle jsem musel udělat štand. Žabák šel na poslední délku, kde vylezl na horní plato a jelikož nenašel vhodné místo pro štand ze šroubů, tak zakopal cepín a přes něj mě dojistil. To jsme byli cca v 3500 m.n.m. a začalo se horšit počasí. První sněžení, pak vítr, mlha a nakonec i déšť.

Po krátké pauze jsme vyrazili z toho pohodového plata přes odtrhovou trhlinu a přímo středem pod skály. Zde začalo firnové lezení ve svahu cca 60 – 70 °. Poprvé v životě lezení ve firnu a hned luxusní sněhové podmínky, sníh byl z vrchu tvrdý, takže jsme hroty maček nemuseli prokopávat víc do hloubky ale zároveň se dala nohama vykopat polička pro stání a oddechnutí. Lezli jsme tímto stylem asi 500 výškových metrů, bez možnosti jištění ve viditelnosti 20-30 metrů, takže pod sebou jsem viděl jen lana do prázdna a tam někde byl Žaba.  Jak jsme se blížili k hřebenu, tak firnu ubývalo a  začali jsme opět lézt po ledu. To už jsem opět začal házet šrouby do ledu a navíc lýtka už nebyla v ohni, ale prostě nebyla 🙂

Na hřebenu jsme potkali první lezce a divili jsme, že v takovém hnusu chodí vůdci s klienty trasu ze západního hřebene na vrchol. Pro nás to byla jen výhoda, aspoň jsme nemuseli jít podél převějí ale v klidu podle jejich stop. Na vrchol jsme dorazili v totální mlze a větru, udělali jsme vrcholovou fotečku, zakousli tyčinku a začali sestupovat po normálce pryč z toho hnusu.

Normálka nám ale dala při sestupu ještě pěkně zabrat a krom toho, že jsme kvůli mlze nevěděli kterým směrem přesně sestupovat, tak hned první exponovaný hřeben měl na šířku jen 30 cm a na obě strany srázy do neznáma, což bylo pro hlavu a unavená těla dost náročné. Poté jsme sestupovali přes několik kratších skalnatých úseků s trojkovým lezením a sněhová pole, která měla sklon 50°. Přitom chodili turisti nahoru a pak nás zase předbíhali dolů. A my se hlemýždím tempem pěkně sunuli dolů. Kdybychom šli normálku nahoru, tak víme, co nás čeká, ale my jsme měli už fakt naloženo v hlavě a tak jsme nikam nespěchali a opatrně slézali. V těchto chvílích už opět vítr nabíral na síle a opět začalo pršet.

Na ledovci Jungfraufirn jsme pobrali věci a frčeli na chatu Mönchsjochhütte (3650 m.n.m.), kde jsme zjistili, že skoro všechno máme na sračku promoklé, oblečení na sobě propocené a celkově jsme byli K.O. Koupili jsme si litr čaje za 10 éček a už v šest večer chrněli v postelích.

V noci pak přišlo ještě jedno zpestření výletu a to, že jsme se probrali a nemohli otevřít oči, ani se jich dotknout a celé mi to připadalo, že je mám plné žiletek. Oba dva jsme dostali sněžnou slepotu i  když bylo celý den zataženo, mlha a do toho se střídal sníh s deštěm. No prostě šílenost a až ráno po svítání jsem vůbec dokázal otevřít oči. Přesun do umývárky a zjistit co se děje proběhl v polosplepotě, kdy jsem šel po paměti a postavy co mě míjely jsem nerozeznal, jen nějaké rozmazané siluety.  Naštěstí se to nějakým způsobem lepšilo a ještě dopoledne jsme vyrazili z chaty směr sedlo Jungfraujoch. Nasadili jsme si na oči sluneční aj lyžařské brýle, šli se sluncem v zádech (naštěstí) a i tak  jsem dával vždy několik kroku se zavřenýma a pak otevřenýma očima, k tomu nekonečný proud slz z očí.

Dorazili jsme na Jungfraujoch (3 471 m.n.m.), nejvyšší železniční zastávku v Evropě, kde byly davy turistů, obchody, restaurace a bary, no hnus. Z tama odjezd zubačkou do Kleine Scheideggu, odkud jsme šli po asfaltce až k autu. Aspoň jsme měli hezké počasí a viděli jsme všechny kopce okolo. Naši výstupovou trasu na Mnicha a pak jsme se dlouho zasekli a prohlíželi si severní stěnu Eigeru (třeba někdy?).

Furka pass

Jelikož jsme věděli, že jsme pěkně zničení a předpověd nám hlásí jen dva pěkné dny, tak jsme se rozhodli hned přejet do Furky a zalézt ještě nějakou pěknou vícedélku.

Furka pass je parádní oblast na lezení, kde je všude okolo kompaktní žula s možnostmi, jak sportovního tak tradičního lezení. Nám to hodně připomínalo Lofotskou žulu. Sice je ta oblast v sedle celkem vysoko položená, kolem těch 2500 m a prej předpověd počasí tam není zrovna spolehlivá, nicméně nám to vyšlo.

Vyrazili jsme na skalní blok Hanibal Turm (2 882 m), cestou Conquest of Paradise v obtížnosti 6a+ a délce 180 metrů. Lezení naprosto boží, všechny délky byly v  obtížnosti 5c a klíčové místo bylo za 6a+. Celkově je tato cesta hodně navštěvovaná a před náma i  po nás lezlo ještě několik dalších dvojiček. Na vrcholu nás čekalo překvapení v podobě autobusové zastávky. No sedli jsme a koukli do jízdního řádu, kde jsme zjistili, že nám to právě ujelo. No tak jsme se zapsali a začali slaňovat dolů.

No a to je asi vše z našeho šesti denního výletu, kdy jsme stihli promrznou, propotit, propršet, oslepnout a taky se spálit od slunce :-). Bylo to super a už vymýšlíme na jaký další alpský vršek se vydáme příští rok.

V a Ž

Fotky z výstupu zde

Videjko z výstupu se právě stříhá 🙂

 

 

Nějaké technické info:

Cesta autem tam a zpět: 2300 km (Plzeň – Stuttgard – Zürich – Grindelwald)
Dobré přespání u hranic Švýcarska jsou louky nad městem Hemmental
Cena za zubačku Grindelwald-Kleine Scheidegg: 730 Kč a Jungfraujoch-Kleine Scheidegg: 1730 Kč
Guggihütte: 700 Kč os./noc, Mönchsjochhütte: 890 Kč os./noc
Délka lezení na Mnicha – Nollen route 10 hod + sestup normálkou 4 hod
Spaní u Furky je zadarmo
Průvodce na Hanibal turm zde, zde a zde

 

(omlouvám se za délku článku, ale musel jsem toho Jirku trochu dorovnat 🙂 )