Lofoty

photo_iconRok s rokem se opět sešel a další velká výprava na sever je tady. Tentokrát volba padla na Lofoty, kde jsme strávili půlku naši dovolené a zbývající část při zpáteční cestě, kde jsme se zastavovali na různých místech a poznali tak další kus této krásné země. Pokusím se nyní shrnout krásných 16 dní, které jsme v Norsku strávili i přes to, že v některých dnech nám počasí nepřálo.

A kdo teda všechno jel kromě mě. Janča, Marian, Peťka, Seba s Gošou a Lomi s Olčou. Tak to byla celá naše výprava, která začala 16.října 2016 v pátek večer kdy jsme se všichni naložili a opustili naše území a přes polské a německé dálnice uháněli do přístavu jménem Rostok, kde jsme se nalodili na trajekt a odpluli do našeho známého švédského Trelleborgu. Vloni jsme z něj odjížděli domů a letos přes něj začala naše další výprava po švédských a hlavně norských zemích, kde jsem se tak těšil. Cesta nám trvala šest hodin. Odpoledne jsme vstoupili do švédského království a zamířili nahoru na sever do Norska a dále pak na Lofoty, kde byl cíl.

Celou sobotu jsme projížděli Švédskem a jeho krásně zabarvenou podzimní krajinou. Podzim je už cítit všude kolem nás. Den byl velmi teplý, slunečný a krásný. V sobotu večer jsme přijeli do hlavního města Stockholm a prošli si část starého města. Byla to krásná večerní procházka byť jen krátká, ale před další noční jízdou velmi příjemné zpestření. Večerní procházka metropoli byla zajímavá a hlavně zde bylo velmi živo, protože byla sobota takže diskotéky, hospůdky či kavárny praskaly ve švech.

Nedělní ráno bylo také velmi jasné, ale bylo o něco chladněji. Navigaci jsme měli nastavenou do velmi významného norského města Narvik. Po celodenní cestě jsme však do města nedojeli a v podvečer jsme zakempily u krásného rybníku s chatou. Vevnitř jsme zavařili a přespali. Konečně jsme se mohli po dvou dnech natáhnout a dobře se vyspat.

Nastal den čtvrtý a po nekonečných dlouhých jízdách, které jsme předcházející dny absolvovali i dnes ráno jsme konečně dorazili do města Narvik. Je to druhé nejsevernější město Norska. Jeho dominantou byla hezká katedrála, kterou jsme si prohlédli.. Šli jsme i k muzeu, kde měl stát tank z druhé světové vojny, ale zjistili jsme, že ho schovali dovnitř. Chtěli jsme se i podívat do zátoky, kde se odehrála bitva z 2. sv. vojny a měli tam být vraky a údajně některé části měli být vidět nad hladinou. Nakonec jsme tam nedošli a město jsme v odpoledních hodinách opustili a zamířili konečně na Lofoty. Nesmím se zapomenout zmínit než jsme přijeli do Narviku zastavili jsme se u malého vodopádu, kde pod ním byla pláž, kde jsme chvíli blbli a zkoušeli do vody házet žabky a některým to šlo velmi pěkně. Seba dokonce z jedné malé skalky dvakrát skočil do vody a my jsme mu udělali pár fotek. Tak to jsem se tak trochu vrátil zpět a teď naše dlouho očekávaná cesta na Lofoty, kde jsme se všichni velmi těšili.

Opět nás čekala dlouhá cesta, kochal jsem se tou krásnou barevnou podzimní krajinou, která byla všude kolem nás a i na chvíli jsem tvrdě usnul a když jsem se vzbudil, bylo už šero a najednou jsme zastavili a byli jsme na Lofotech. Konečně jsme dorazili a chvíli se venku protáhli a udělali pár fotek. S Marianem jsem chvíli blbnul, když jsem chtěl udělat pár fotek před krajinou a stoupl jsem si na svodidla, abych mohl lépe fotit tak se začal se mnou ze srandy hašteřit a měli jsme z toho oba dva velkou švandu. Večer jsme přijeli do Kalé. Bylo zde vidět pár domků, kolem byly vidět hory a fjord. Za kempili jsme na louce, kde už bylo poměrně dost stanů, ale ty naše čtyři se zde v pohodě vešli. Byla zde malá sociálka a pitná voda a za kemp se neplatilo. A stany jsme měli postavené celý týden.

Den pátý

Probudili jsme se do velmi zataženého rána, obloha byla velmi hustá, že chvílemi nebyly vidět okolní hory. Dnešní den jsme měli naplánovanou menší tůru, výchozím bodem bude Swolvaer město, které jsme den předem večer projeli. Vrátili jsme se zde a od kempu to bylo autem opravdu kousek. Hora se jmenovala Floya a byla ve výšce 590 m.n.m. Nedošli jsme však nahoru, ale zhruba ve 350 m.n.m jsme se vrátili zpátky. Stále totiž bylo hustě zataženo a nešlo moc vidět do dáli a jednou i mírně sprchlo, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky dolů. Cesta nahoru byla kamenitá, úzká a místy velmi rozbahněná. Dokonce jsem i párkrát sklouzl a jednou jsem to neustál a tak se mi to šmiklo, že jsem spadl, protože se pode mnou urvala půda a přitom pádu mi z baťohu vypadla flaška s pitím. Udělalo se i pár fotek i přes nepřízeň počasí. Matička příroda, ale přesto chvílemi otevřela svoje hory a byl tak hezký pohled na město Swolvaer. Když jsme sešli dolů, prošli jsme si trochu město a hlavně přístav a odjeli zpátky do kempu. K večeru se počasí zpravilo tak jsme se šli projít po okolí. Prošli jsme kolem skalního masivu, kde Marian vyprávěl když zde byl před léty, že tady nějaké cesty lezli, ale po vlastním jištění. Procházeli jsme přes velké kameny, kde jsme i chvíli seděli, kochali se a já bedlivě pozoroval a poslouchal jak vlny bijí do skalních masivu.

Když jsme se vrátili do kempu dlouho očekávaná polární zář se ukázala na obloze a my všichni co jsme o tom mluvili a těšili se jsme byly spokojeni. Usínal jsem s pocitem, že jsem konečně a ostatní také viděli polární zář.

Den šestý

Dnes jsme začali výjezdem do městečka jménem Å. S tímhle názvem jsem se ještě nesetkal a všichni jsme zkoušeli jak se to vůbec vyslovuje. Cesta to byla dlouhá až na samý konec Lofot, jak jsem se dočetl z mapy. Po téhle trase je pár míst, které chceme během našeho týdeního putování navštívit. Cestou jsme se zastavili na pláži Skagsanden, kterou jsme cestou objevili. Byla to pláž krátká, ale hezká, byly menší vlny. Trochu jsme se u těch vln vyblbli, udělal jsem zase pár fotek a pokračovali v cestě. Přijeli jsme do městečka Å a prošli si ho. Bylo hezké z tipickýmy norskými domky. Byli jsme se podívat na molo, kde jsme chvíli polehávali a já obdivoval krásne to hory, které se předemnou tyčily. Dobře se mi zde leželo, ale museli jsme pokračovat na další dobrodružství. Při zpáteční cestě jsme se zastavili u jednoho starého dřevěného tipicky červeného kostelíka a prohlédli si ho z venku a jen přes okénko nahlédli jak vypadá. Naše poslední cesta vedla do rybářské vesnice z 19. století z názvem Nusfjord. Byla malá a bylo zde ticho až na racky, kteří řvali o sto šest a chvílemi to vypadalo, že nás chtěji vypískat co tu děláme a ať jdeme konečně pryč. Procházka to byla krátká a den utekl jako voda. Do kempu jsem se vracel s pocitem, že jsem opět vyděl kus této krásné země a to byl teprv začátek.

Den sedmý

Ráno jsme dříve vstávali, protože jsme dnes měli v plánu jít si vylézt jednu vice délku, která se jmenovala Bare Blabaer a měla 236 m, 7 délek a obtížnost 5. Bylo to kousek jízdy autem ke skalní oblasti, která se také jmenovala jako název cesty, kterou jsme lezli. Zastavili jsme u cesty, kde bylo moře i skalní masiv, kde půjdem lézt. Sbalili jsme se a vydali se ke skalám. Prošli jsme kolem stanové oblasti, byli tu také lezci, dále pak hustým porostem a po kamenité stezce stoupaly výš a výš a přes hustý porost konečně došli ke skále, kde polezem. Byli jsme zpocení jako kráva, ale našli jsme cestu hned na poprvé. Hned jsme se nachystali a začli lézt. Marian tahal celou cestu sám a já se Sebastiánem jsme lezli na druhého. Vždy nás hned jak narazil na vhodné místo, kde vytvořil štand dobral a já ho vždy odjistil. Celou cestu natáhnul po vlastním jištění a velmi perfektně, smekám tedy před ním klobouk, jak se říká. Někde však byly slaňovací nýty a v některých byly i řetězy. Některé délky nebyly vůbec jednoduché jak se na první pohled zdálo. Byla to cesta, kde byly vesměs samé spáry, kde se zakládalo. Já osobně jsem to lezl tak jak to šlo, někdy na sokola i spárařsky jsem to zkoušel a nebo taky na rozpor. Některé části byly lehčí a některé zase né, ale hlavní bylo to, že jsme všichni cestu vylezli. Jednou se mi i šmikla mokasína, ale naštěstí jsem nespad. Marian to lezl jak sám říkal na sokola. Dost fotek se udělalo. Zhora byl přímo famózní pohled na hory a fjordy, které byly krásné. Počasí nám vyšlo bylo teplo a bez deště. Slanili jsme na čtyři délky.

K večeru jsme se vraceli do kempu a jak jsem se s klukama shodl, cesta zpátky byla horší než když jsme lezli samotnou cestu. Cesta zpátky k autu byla prostě nekonečná. Ten den jsem byl velmi spokojený, protože jsem si vylezl první cestu v Norsku a ještě k tomu na Lofotech. Myslím, že i Marin se Sebastiánem byli spokojeni, že jsme cestu vylezli.

Den osmý

Ráno jsme se probudili do opravdu jasně slunečného rána a chtěli jsme navštívit dvě pláže Horseid beach a Kvallika beach a výchozím bodem byla vesnice Selfjord. Ani na jednu znich jsme nakonec nešli, protože byly daleko a časově by se to nestíhalo, ani kdyby jsme šli jenom na jednu. Výlet to byl, ale velmi hezký a celý den jsme procházeli krásnou krajinou, která byla všude kolem nás, včetně mohutných hor, které se před námi otevíraly. Došli jsme k jedné chatce, kde byl ve vodě tuleň. Nakonec jsme došli ke dvou rybníkům a v jednom byl i malý ostrůvek. Před námi byly už jen vysoké hory, které nezbývalo než přelézt a na druhé straně snad byla jedna s pláži, kterou jsme chtěli vidět. Opravdu tam byla, protože Seba s Gošou se rozhodli, že vyjdou aspoň nahoru a zjistí jestli je vidět a byla tam. Lomi, Olča a Janča šli pomalu zpátky k autu a já s Peťkou a s Marianem jsme si vyšli na jeden kopec, né však úplně nahoru aby jsme se podívali na tu famózní místní faunu a floru a celkově krásnou přírodu, která byla kolem nás. Bylo vidět široko daleko i naše auta, které stáli na parkovišti. Chvíli jsme tam poseděli, udělali pár fotek a pomalu se vraceli zpátky. Tak to byl náš osmý den na Lofotech a celodenní výlet si myslím, že se velmi vydařil i přesto, že jsme k pláži nedošli.

Den devátý

V sobotu bylo deštivo, ale to nám nevadilo, protože jsme měli naplánovanou prohlídku vikinského muzea, které bylo otevřené až v poledne. Před tím jsme se šli podívat na jedno pobřeží u vesničky Eggum, kde byla bývalá radarová stanice z 2. sv. vojny patřící Němcům. Byla to kamenná stavba ve tvaru kruhu. Na chvíli jsme si ji a okolí prošli a pak odjeli do muzea. Muzeum stálo na místě, kde archeologové našli vykopávky a spousta předmětů. které jsme měli možnost vidět v muzeu ve vitrinách. Zvláštností bylo to, že u každé vitriny a na zdi, kde byly obrazovky jsme si mohli prostřednictvím sluchátek a dotykového čipu v jakémkoliv jazyce poslechnout krátké povídaní o daných předmětech, které byly vystaveny. Na obrazovkách mluvili lidé z oblasti archeologie, kteří krátce povídali o nalezišti, kde stojí muzeum. Když se šlo ven, přešli jsme do stodoly, kde byly místnosti se zařízením, jak kdysi vypadalo jejich obydlí či řemesla a jejich nástroje. Poslední cesta asi po jednom a půl km nás dovedla k moři, kde jsme měli možnost si prohlédnout tři vikingské dřevěné lodě. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili ve městečku Henningsvaer a na chvíli si ho prošli. Bylo hezké, ale nebylo zde moc živo. Jeli jsme kolem krásného pobřeží a v dáli jsem viděl skalní masiv, kde jsme si ve čtvrtek úspěšně vylezli jednu vícedélku.

Den desátý

Je neděle a půlka našeho dobrodružství je za námi. Čas je neúprosný a tak jsme museli opustit Lofoty a vydat se na zpáteční cestu. Když jsme opouštěli toto famózní místo, proběhli mi hlavou všechny místa, které jsme navštívili a velmi rád budu na ně vzpomínat a ostatní co se mnou byli snad také.
Odjeli jsme do přístavu Moskenes, kde jsme se nalodili na malý trajekt a naše první zastávka z Lofot vedla na ostrov Vaeroy, který jsme si trochu projeli a u pobřeží v autě počkali než přestane pršet a pak kolem pobřeží, kde byla stezka se vydali zhruba na hodinovou procházku. V podvečer jsme se nalodili opět na trajekt a o půl jedné ráno připluli do města Bodo a hned Olča při odjezdu z přístavu viděla polární zář tak jsme zastavili a podívali se a  pak ještě při cestě z města, když jsme hledali místo na spaní. Byla ještě pěknější než na Lofotech. Za zmínku stojí plavba trajektem moře bylo tak rozbouřené že to s námi házelo když jsme se prošli po palubě.

Den jedenáctý

V pondělí jsme měli namířeno jít se podívat na největší vodní výr v Evropě, který byl kousek od místa, kde jsme kempovali. Výr jsme pozorovali z mostu možná tak půl hodinu. Foukal silný vítr a tak jsme odjeli a pokračovali v další cestě. Celý den jsme byli na cestě, ze zastávkou na Severním polárním kruhu, kde bylo i centrum s názvem Artic Circle center. Okolo byla jen planina, dva pomníky na počest padlých vojáku z 2. sv. vojny a spousta mohyl postavených z kamene. U jedné jsme se i vyblbli a udělali společné foto jak tam, skáčem. Večer jsme přijeli do Flatangeru což je lezecká oblast a druhý den jsme zde lezli sportovní cesty. Spali jsme v kempu, kde nás ubytoval majitel a byl velmi vstřícný. Mohli jsme spát i ve stodole na lehátkách, akorát Marian s Peťkou a s Jančou spali venku. Měli jsme tam i sprchu a kuchyňku, mohli jsme se tak po týdnu dobře osprchovat.

Den dvanáctý

V úterý ráno jsme se tedy sbalili a šli ke skalám, kde byly sportovní cesty a pár takových jsme měli vyhlédnutých, že si vylezem. Sektor se jmenoval Hanshallaren Footwork a celý skalní masiv Hanshallaren. Lezl jsem s Lomim a Seba s Gošou. Marian přišel s holkami o něco později a taky zalezl. S Lomim jsem lezl tři cesty z toho tu třetí už nelezl. Gorillaglass za 4c byla moje první cesta a byla lehká než ta druhá, která se jmenovala Footwork 5a. Tahle byla o něco těžší v jednom místě byly malé chyty a stupy, ale neměl jsem nakonec sní problém vylezl jsem ji raz dva. Lomi však zde trochu bojoval, ale nakonec ji úspěšně natáhl tak jako tu první, kterou po mě taky tahal, ale musel u té druhé cesty dané místo trochu obejít. Tuhle cestu si natáhl i Marian a ten to přeletěl jako nic. Moje poslední cesta se jmenovala Doplerflata za 5a. Lomi mě jen odjistil, už do ní nešel. Taky se mi velmi líbila a taky v jednom místě jsem musel trochu zabojovat, protože jedno jištění bylo dál než jsem došáhnul a navíc se právě v tomhle místě nedalo moc čeho chytit. Byl jsem však rád, že jsem to překonal a nemusel místo obcházet. Pak už jen výšlap nahoru a třetí onsajd byl zamnou. Odcházel jsem velmi spokojeni a velmi rád budu na tohle místo vzpomínat, jak jsem lezl ve Flatangeru, kde bylo tak nádherně, když jsem se z vrcholu díval na skalní oblast a její okolí. Po lezení na Lofotech, kde budu nejvíc vzpomínat na naše vícedélkové lezení, to byla poslední tečka za lezením v této krásné severní zemi. Marian ještě lezl cestu Homoerectus za 5a a taky Doplerflata za 5a, kterou jsem lezl naposled. Seba s Gošou lezli také Homoerectus za 5a. Goša si ještě vylezla Doplerflata 5a. A Sebastiánova poslední cesta, kterou si vylezl se jmenovala Overflatek Jemi za 6c+.

Den třináctý

Naše další cesta vedla do Trondheimu, kde jsme strávili pěkné odpoledne. Navštívili jsme his. katedrálu, ale jenom jsme si ji prošli zvenku vevnitř právě probíhala ňáká akce. Byla vskutku pěkná hlavně její sochy osobností, které se tyčily na stěnách katedrály. Dále pak přes dřevěný most a části centra a také krátce kolem starší části, kde byly typické dřevěné norské domky stojící na kůlech ve vodě. Zde jsme se chvíli pozastavili a kochali se. Když jsme se vraceli k autu začalo pršet, ale to nám vcelku nevadilo, protože jsme opouštěli město a zamířili ke trolí stezce. Projeli jsme údolím Ramzdálen a dojeli do Trolího kempu, kde jsme přespali. Ještě předtím jsme vyjeli po trolí stezce po velmi úzkých serpentinách. Napočítal jsem dohromady 10 zatáček. Nahoře bylo hustě zataženo a už bylo šero. Stihli jsme zajít na vyhlídku, kde byl pěkný výhled na údolí a hory, které byly všude kolem nás. Bylo zde i velké infocentrum, které bylo zavřené.

Den čtrnáctý

Celý čtvrtek jsme jezdili a ve večerních hodinách jsme se přiblížili k Oslu a hledali vhodné místo na spaní, které jsme nakonec po několika kolečkách našli a zakempili. Po vydatné večeři jsme konečně zahráli Černého Kota, švanda to byla velká. Velmi jsem se těšil na Páteční den, protože tak jako vloni tak i letos navštívíme Oslo a tentokrát si projdu královský palác více než vloni, kdy už nám nezbývalo moc času.

Den patnáctý

Jsme skoro ve finále a nastal pátek a dlouho očekávaná prohlídka hlavního města Osla. Ráno bylo velmi krásné takže prohlídka města se vydařila. Po příjezdu jsme zaparkovali v přístavu, kde byl velký trajekt a na molu několik řad plachetnic a motorových člunů a v dáli byl vidět Jachting Club. V podvečer, když jsme se každý vraceli, jsem si i tenhle přístav prohlédl než všichni dorazili. Rozdělili jsme se na dvě party, v podstatě jsme zůstali tak jak jsme jeli v autech. Já jsem se svoji osádkou se šel podívat k paláci. Šli jsme dokonce kolem americké ambasády, dále pak přes park a byli jsme u paláce. Hned jsem si ho obešel a začal fotit o sto šest. Jak jsme tak seděli před palácem, začala se z centra ozývat kapela a za jejího doprovodu napochodovala královská garda na střídaní stráži. Hned se srocovali davy turistů, aby viděli tento ceremoniál, který trval zhruba 40 minut. Byla to velmi hezká přehlídka. Naše poslední cesta vedla do centra, po obchůdcích nakoupit něco domů pro své blízké a pak už jen zpátky do přístavu, kde jsme měli sraz a zaparkovaná auta. V šest hodin večer jsme odjeli, ale neodpustili jsme si ještě jednu zastávku v krásnem parku se spoustou fontán a dominantou byly sochy, které byly všude kolem nás. Vloni jsme viděli krásný západ slunce, ale letos to nebyla žádná sláva, ale procházka parkem byla opět velmi hezká. Naše druhá parta navštívila muzeum norské kultury, jak se v průběhu staletí vyvíjela. Říkali, že to byla moc hezká prohlídka. Večer jsme odjeli z města a byl jsem rád, že jsem viděl to co jsem chtěl.

Den šestnáctý

Čas je neúprosný a všechno jednou končí. Krásných šestnáct dní uteklo jako voda a na dosah už byl náš známý přístav Trellebork, odkud v deset hodin večer jsme odpluli zpátky do Německa do přístavu Rostok a pak stejnou cestou domů. Ale naše úplně poslední cesta vedla do Švédského města Malvo, kde jsme navštívili botanickou zahradu, pěknou čtvrť a cestou jsme narazili na dětské hřiště, kde jsme se na chvíli vrátili do svých dětských let. Pár dětí, kteří si tam hráli se určitě nestačili divit co my dospělí zde pohledáváme. Zastavili jsme se ještě v parku u jedné sochy a kolem byly sochy srnců, na které jsme si sedli a Marian nás vyfotil. Pak jsme už jenom uháněli do přístavu a v deset hodin večer jsme opouštěli skandinávský poloostrov.

Co říci na závěr
Myslím, že tentokrát neřeknu jen bylo to krásné, ale napíši ještě pár řádku. Byla to moje druhá cesta po Norsku, kde hlavním cílem byly Lofoty a nevím jestli příští rok bude třetí Norsko, ale můžu říci z jistotou, že to pro mě byla nejenom tahle výprava, ale i ta loňská nejlepší dovolená s mými přáteli, na kterou budu rád vzpomínat. Všem tedy ještě jednou velmi dík za bezva dovolenou. A Marianovi obzvlášť velký dík za celou přípravu i když řekl, že se podílelo více lidí, ale myslím, že mi ostatní daji za pravdu, že přeci jen byl to právě on, kterému patří velký dík, svědčí to i o tom, že všichni přijali můj návrh, na který jsem velmi pyšný, když jsme mu hromadně poděkovali a předali malou pozornost. Tak ještě jednou všem moc dík za bezva dovolenou.

falco

2 komentáře: „Lofoty

  • 27. 10. 2016 (22:14)
    Trvalý odkaz

    Jirko, hodně pěkně jsi to napsal. Bylo mi ctí a potěšením se zúčastnit.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Could create table version :No database selected