Jaro v Monte Negru

Že se na jarním výjezdu bude pokračovat v průzkumu balkánských krajin, viselo ve vzduchu. V Buku tak nakonec padl verdyk navštívit tyto končiny. Vzdálenost k moři asi rozhodla před exotikou zemí blíže k Orientu. No, tam snad někdy příště. Avia tentokráte neprotestovala, a tak se zdařilo konečně odjet ve čtyřech – k loňské osádce se přidal Pepa. Cesta ubíhala jako obvykle, uherská step zdárně zůstala za námi během noci a zrána překonáváme severní hranice Bosny s ještě přítomnými torzy vypálených stavení z poslední vojny.  Směrem k jihu přibylo deště a minaretů mezi paneláky. Reklamní poutače restoranů vyvolávají vzpomínky na loňské Srbsko. Po příjezdu do Černé Hory se podmínky lepší. Nedaleko hranic s Bosnou máme v plánu týdenní trek po krasové oblasti Pivska planina ležící mezi kaňony hlavních řek Piva, Tara a Sušice. Pekelným výjezdem vysekaných serpentin a tunelů do skály se dostáváme do náhorní vesničky Trsa, kde nám trochu uvadla nálada z ještě skoro zimní krajiny. Pomalu si zvykáme. Pivko v knajpě a po arbajtu první kvítky hořců, šafránů a dalších poslů jara budí kapku optimismu. Zdejší život je závislý hlavně na dešťové vodě, kterou svádějí střechy planinských samot do betonových jímek. Z okrajových útesů planiny uchvacují pohledy do místy až osmisetmetrové hloubi kaňonu tyrkysové řeky Tary. Na dohled se tyčí zasněžené štíty Durmitoru a bosenského Magliče. Když se poštěstí, v krátkých chvílích mezi mračny chytáme slunko, než ho zase vystřídá slabá přeháňka. To pak rychle do šatoru na kartke, kde slivka mizí nad očekávání rychle. Většímu dešti jsme se sice vyhnuli, ale hvězdné širáky si můžeme dovolit až druhý týden. Před koncem čundru nás v Nedajnu hostí ranger durmitorského NP v polosamoobslužné hospůdce. Královská večeře zalita místním druhem rakije Losa a sokem z borovnic zahání některé z nás do peřin. Další den už jsme zpět v Trse – zasloužený Nikšičbír a při plamenné diskusi místních chasníků ochutnávka Lincury (pálenka s naloženým kořenem jakés byliny).

kaňon řeky Sušice, Pivská planina a v pozadí pohoří Durmitor

kaňon řeky Tara

A co dál? Přece lezba, moře, flink…. Plán ale dostává vážné trhliny už z kraje. Kvůli cestě pod sněhem přejíždíme směrem k odjištěným vícedélkám v Durmitoru zdlouhavou variantou od jihu. Ráno moudřejší večera, kazí se počas – z gesichtů zbytku sestavy zrovna nezáří lezecké nadšení. Deštivý den tak využíváme k návštěvě Žabljaku a přejezdu směr Podgorica. Cestou obhlídka sportovního sektoru u Kolasinu – není to krásné a stejně chčije a chčije. Za Podgoricí exkrementní bivak s otravným čoklem přináší změnu k lepšímu. Další den poslední přeháňky a vyjasňování. Než oschnou skalky, strávíme den poblíž moře. Tady už Mediterán jede naplno – palmy jak v Dubaji, citroníky a olivovníkové háje u hradeb starého Baru. Žaba s Juju zde ladí památky, my s Pepou zatím zkoumáme pivní možnosti v hlavní turistické uličce. Nemůžeme minout pobřeží, a tak zatímco si někteří z nás užíváme první letošní koupačky, jiní zkouší zavařit jídlo z mořské vody. Skvělý nápad pro doplnění solného deficitu nadlouho dopředu, nikdy více! V Kotoru po sportovní lezbě ani památky.

Durmitor

Stari Bar

Příští dny už přichází vedra, bivakujeme v lomu nad Podgoricí a konečně zakoušíme první lezbu na sportovkách Smokovac. Hlavní sektory jsme sice netrefili, ale Cárl hlásí i nějaké slaňáky přímo od silnice. Ve stínu se to dá, první den objevujeme asi devět cest, bez průvodce. Žaba s Juju to zahájili pěkným asi třicetimetrovým koutkem, ostatní štreky nemají ani dvacet. Škoda, že na dvoudélkových stěnáčích výše není známek po jištění. Dokud nedojde energie, vesměs to leze nahoru, odhad zhruba od pětek do sedmiček. I něco těžšího pro Pepu. Druhý den blázni, jimž nevadí pařák, ještě prubují pár dalších cest nad benzinkou, než se totálně upečou. Zřejmě tu tvořil slušný oddíl. Sestup od skal vede želví stezkou, na čerpačce doplňujeme Jeleny. Při svlažení těl v parádní řece Morača sledujeme počínání zdejších rybářů, ti zase na oplátku nenechávají v klidu naši kočičku. Směrem k další lezbě se cesta kroutí jihoevropským fjordem Boky Kotorské. Kde se dá, rozjíždíme slanou koupačku a plážový zevling s degustací pršutů i kajmaku.

Podgorica plážový zewling

V pohoří Orjen míříme natěžko na tradiční vícedélky k hoře Subra tvořící kuloár několikasetmetrových skalních stěn. Vybrali jsme dvě krajní cesty – Žaba s Juju si dali Cas Brez Pravljic 4+ a snad ten směr i celkem trefili. Zato my s Pepou postupně zjišťujeme, že nejsme v trase Prava Mama 5+, čert se v tom vyznej. Po dvou skalních délkách se nám nechce do křovosadové části, jak ukazuje topo. Tak fajrman pokračuje přímo morálovým koutem na celou délku lanáče. Klíčové štandy ze stromů uklidňují, ale i na druhém celkem slušná fuška. O úrověň výš rozmýšlíme kudy dál, zkouším pár směrů, ale couvám a přenechávám to výkonnějšímu tahounovi, který je v laufu. Ještěže tak, obtíž stoupla, a tak klíčový krok v další plné délce řeším technickou lezbou. V rámci urychlení postupu na sklonku dne pak přecházíme do cesty sousední dvojky a společně dolézáme k vrcholu, kde Pepa prubuje dobírání více druholezců najednou. Nahoře jsme všichni až za šera. Jak ale dolů? Nakonec volíme noční „sestop“ dle topa.  Jak záhy zjišťujeme, sestop není sestup, ale slanění kaňonem přes kmeny stromů. Bergfírer s pájkou na hlavě to celé vede. Šest délek slanění zvládlo čtyřčlenné družstvo v rekordním čase šesti hodin a do tábora se tak doploužíme až za světla. Co dodat – lezli jsme asi 250 m dlouhé štreky. Velký obdiv borcům za slaňovací robotu a taky Pepovi, díky němuž naše duo prostoupilo zřejmě nový směr. Obtíž těžko hodnotit, ale v porovnání třeba s tatranskou Weberovkou mnohem náročnější lezba. Po denním křečovitém polospánku strategicky ustupujeme do Nového Hercegu. Večerní mořskou koupelí a bivakem mezi orjenskými hradbami se pomalu loučíme s Crnou Gorou.

Orjen – Subra Pepé s Lukesem v novém směru

Na zpáteční cestě povinná zastávka v centru Sarajeva, kde islámská kultura budí exotické dojmy – vůně vodních dýmek v uličkách, zahalené muslimky, džezva čtvrti. Report z města ale očekávejte spíš od Juju s Žabou.

Sarajevo

Tož tak nějak bylo, občas jsme prohodili pár slov s místními srdečnými obyvateli. Zakusili trochu polského poplóru. Expedice se samozřejmě neobešla bez ztrát, ať už větších nebo menších, ale v porovnání s nabytými zážitky vlastně zanedbatelných.   Zvláštní poděkování: Juju: Jindrovice, hygienický dohled, vývrtka, mazání, nález Drin, želvy Žabljak: až na pár chybiček skvělé řízení, Červený trpaslík, Avia, P-B vařba Pepa: penjačka, cibule, pitný režim, řízky, kořka, 2.