Boldr u jedlí

V neděli ráno jsme se vydali prozkoumat další lezeckou oblast. Vyjeli jsme až k Žulovému vrchu kdy jsme se pěšky vydali do jedné boldrové oblasti. Po chvíli chůze kdy jsme se proplétali mezi hustým porostem jsme konečně došli na místo. Skály to byly pěkné, bylo jich tam hodně a hned jsme si je prošli aby jsme věděli kde začít.

Vybrali jsme si tedy první skálu s názvem Petěrsburg což je i zároveň název z jedné mnoha cest na téhle skále. Je to cesta ze sedu podel hrany až na vrchol s obtížnosti 5A. Lukáš se Žabou jako první přelezli tuhle cestu ne  hned na poprvé, ale až po pár pokusech. Zkoušel jsem i já, ale taky se mi hned nedařilo ji překonat. Velmi mě to ale lákalo, protože cesta to byla pěkná a při každém pokusu jsem se vždy o něco posunul dál. Kluci mezitím zkoušeli cestu hned pod ní, ale název cesty jsem bohužel nenašel. Byla to cesta ze sedu nahoru, která byla těžší jak jsem zjistil při jednom svém pokusu. Vyzkoušel jsem tedy zase cestu po hraně a po několika pokusech se nakonec podařilo. Hlavně konec byl náročný protože se muselo při přeručkování až nakonec ňák  šikovně převalit nahoru.

Petěrsburg

Žaba vyzkoušel cestu s názvem Ležér s obtížnosti 6A+. Ze sedu z kamene přes převis plotnou na vrchol. Jinak název skály jak jsem se dočetl je Medailon což je název který by mi spíše připomínal lehčí cesty než takovou těžší, ale je to jen můj názor. Jak Žaba tak Lukáš párkrát zkusili pokroutili nechápavě oba dva hlavou jak se to leze a šli jsme raději od toho hledat něco přijatelnějšího.

Další skálu kterou jsme našli a vyzkoušeli na ní pár cest se jmenovala Červenáček. Cesty ovšem nejsou značené tedy její názvy ani obtížnosti takže je zkusím i přes to trochu popsat. Bylo tam 5 cest vedle sebe. Ta první hned zkraje z levé strany byla lehká všichni jsme ji přelezli raz dva, byly tam malé chyty, ale dobré, šlo se snadno dostat nahoru. Druhá cesta hned vedle byla těžší nástup byl složitý na kterém se nedalo udržet, aby jsme se mohli vyšvihnout nahoru. Ještě jsme zkusili poslední cestu z pravé strany po hraně a Lukáš se Žabou to ňákým způsobem vyběhli nahoru,ale bylo to takové nezáživné jak jsem se díval. No přesunuli jsme se na poslední skálu.

Poslední skála s názvem Rubikon tady bylo hodně cest, které jsme zkoušeli hlavně Lukáš. První cesta se jmenovala Mater semper certa 5C ze sedu spárkou a přes převis na vrchol. Jediný kdo překonal byl Lukáš, ale až po několikátém pokusu. Já se Žabou né i když já jsem byl nejblíž, ale nakonec jsem se nepokoušel o další pokus, protože se mnou už třásla zima od silného studeného větru a se Žabou taky. Jinak věřím, že to určitě půjde až se tam na jaře kdy bude teplo zase vrátíme. Další cesta s názvem Alea iacta est 6A. Tato cesta byla těžká ze startu ostatní část by snad šla začalo se ze sedu ze spárky přes lištu v plotně a podel koutku přes převis a vlevo plotnou na vrchol. Myslím, ale, že poslední část, kdy se leze přes poslední plotnu až na samý vrchol bude taky velmi těžké, ale je to výzva. Všichni jsme vyzkoušeli, ale start byl náročný takže jsme  raději šli od toho. Byl problém při zvedání se  zvednout a chytit lištu v plotně pak už by to šlo. Já jsem se Žabou už nelezl, ale Lukáš si ještě vyzkoušel jednu cestu. Byla to Carpe diem 5C ze sedu z kamene vpravo plotnou přes bočák a koutkem na vrchol. Nejsem si jist, ale Lukáš si to zkusil ze stoje a jak dolezl nahoru tak sešel kousek níž na plotnu, kde si trochu zkusil nalézt vlevo do jedné cesty aby vyzkoušel pár chytů. Nakonec šel dolů sbalili jsme se a odjeli domů protože se už začalo stmívat.

Mater semper certa

Alea iacta east

Oblast je to skvělá spousta cest a výzev. A jaké to tentokrát bylo opět to bylo krásné. Zároveň jsem dodržel to co jsem slíbil a našel jsem názvy skalek a jejich cest.