Přejezd přes Kraličák 2018
V neděli 18. února jsem se s kamarády vydal na náš druhý přejezd přes Kralický sněžník jak uš název napovídá. Přijel pro mě Lukes s Jančou a pak jsme ještě jeli pro Petra a vyrazili kolem sedmé hodiny ranní. Tentokrát jsme jeli s Polské strany kdy výchozím bodem byla Biara woda. Trasa dohromady byla dlouhá 39,62 km takže téměř 40 a myslím, že občasné naše menší zajíždky tak to bylo určitě ještě o něco víc.
V osum hodin jsme byli na místě a hned jak jsme se sbalili vyrazili jsme. Sněhu bylo tentokrát hodně, podmínky byly tedy ideální. Trasa s polské strany byla velmi dobrá nebylo zde žádné velké převýšení, pěkné rovinky i malé sjezdy. Za nedlouho se začala objevovat mlha a na jejím konci byla polská turistická chata, kde jsme dojeli, ve světnici spočli a občerstvili se.
Cesta daleká a tak jsme se museli zvednout z vyhřáté světnice a pokračovat dál. Hned na začátku nás čekal prudký výšlap na onen kralický sněžník. Cestou na vrchol jse mi začala motat hlava, která po chvíli přestala. Mlha byla čím dál větší a na pár metrů nebylo vidět a ktomu ještě velká fujavice. Po jejím zdolání jen krátké pozastavení a společná fotografie, protože kochat či rozjímat se zde v té velké fujavici nedalo. Překvapením bylo, když se nahoru přiřítili borci na kole a také jsem zde viděl početnou skupinu skialpinistu. Čekal nás průdký sjezd dolů, který byl úžasný. Bylo také několik pádu nevím tedy jak kluci, ale velmi opatrně sjížděli jak jsem měl možnost pozorovat. Uspěšně jsme dojeli dolů na rozcestí, kde nás čekaly další krásné sjezdy. Byly to velmi hezké táhlé serpentiny až na Návrší, kde jsme měli druhé občerstvovací místo a kde jsme si i zase na chvíli spočli. Cestou dolů jsme se i na jednom místě zastavili, protože se hory na chvíli otevřeli a bylo vidět širokodaleko a udělal jsem i pár fotek. Petr mě také velmi ochotně vyfotil, protože pohled to byl nezapomenutelný. V jednom místě jsem i zle spadl aš mi v pravé noze kterou jsem měl zraněnou před rokem tak křuplo, že jsem si myslel, že je zle, ale naštěstí tomu tak nebylo. Vstal jsem a schutí jsem pokračoval ve sjezdech.
Po odpočinku na Návrší jsme se museli opět zvednout a uhánět dál. Po krátkém sjezdu od Návrší zase do kopců, opět se mi chvíli točila hlava, ale po chvíli přestala. Dalším známím bodem bylo dojít k Medvědí boudě. Mezitím nás lyže vedli přes různé rovinky, mírné i větší stoupání. Chvílemi se i objevilo slunce a hezky hřálo. Na jednom rozcestí jsme se rozhodovali jestli jít cestou tak jak minule a nebo jinudy. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme jít druhou stranou, která nás stejně přivede na tu původní. Museli jsme však prošlapávat cestu, ale nebyla zde vůbec velké převýšení. Míjeli jsme jednu chatu a za chvíli Medvědí boudu, kde už kluci dávno byli já jsem jel pomaleji. Už to tedy nebylo daleko jen velkej kopec na který jsem se netěšil a navíc mi podkluzovali lyže. Nakonec jsme ho úspěšně vyšlapali pak uš jen kousek do stopy a přijeli jsme na Paprsek. Začalo se stmívat, slunce akorát zapadalo a i když už na mě padala únava a kluci už seděli ve vnitř, vytáhnul jsem foťák a udělal pár fotek, byl to fámozní pohled na hory když slunce začalo zapadat.
Byla už tma když jsme vyrazili z chaty na poslední trať klasickou cestou přes Petříkov aš na Ramzovou. Jedinou vyjímkou bylo, že jsme od Císařské boudy jeli smykem aš dolu na rozcestí a pak krásnýma serpentinama, které jsem si velmi užíval aš do Petříkova. Kluci měli trochu obavu když jeli zamnou smykem jestli jsem se někde nevysekal když vyděli jak jsem se rozjel a fičel dolů. Naštěstí jsem dobře dojel a zastavil se ve sněhové peřině. Když jsme dojeli do Petříkova bylo všude ticho, vše bylo krásně osvětlené i sjezdovky na Ramzové mělo to své kouzlo dojet za tmy na Ramzovou, kde jsme měli cíl.
Velká spokojenost, že jsme to ujeli celý den na lyžích to byl úctyhodný výkon. Po zásluze jsme chvíli poseděli u pivečka a odjeli domů.
Co říci na závěr bylo to krásné i když byla velká únava, ale velká spokojenost. Klukům dík, že jsme mohli zase jet tak hodnotnou cestu.