Přejezd přes Kraličák na Ramzovou

Den D nadešel a dlouhoočekávaný přejezd na který jsem se tak těšil se začal stávat skutečnosti. Byla to zatím moje nejdelší trasa kterou jsem absolvoval a byla celkem dlouhá 40 km. A kdo teda všechno jel kromě mě Lukes, Pítr a Janča. Před sedmou hodinou ranní přijeli promě a vyrazili jsme.

Jeli jsme do Dolní lipky, kde byl výchozí bod našeho dobrodružství přes naše krásné hory. Cestou jsme se zastavili v Hanušovicích na něco dobrého a pak už jenom uháněli aby jsme co nejdřív vyšli. Když jsme se přibližovali po sněhu nebylo téměř ani památky jen s cesty bylo vidět, že na kopečkách něco je. Projeli jsme Dolní lipkou, kus lesa a na jednom rozcestí jsme zastavili. Nachystali jsme se na výšlap, udělal jsem ještě pár fotek a připili si dobrou slivovici na ten náš přejezd a konečně se vydali do hor.

Šli jsme kousek pěšky lesním porostem a vyšlápli si kopec aby jsme to po cestě nemuseli obcházet. Došli jsme na jednu cestu, kde byla i turistická tabule a takových jsme ještě v průběhu trasy potkávali hodně což je dobře aspoň člověk věděl kde a kolik km je to na to či ono místo. Hlavně promě, který jsem to šel poprvé to bylo velmi povzbuzující. Nasadili jsme konečně lyže a vyrazili. Ze začátku byl sníh mokrý a místy zmrzlý. Lyžovali jsme po lesních cestách, serpentinami jsme se dostavali výš a výš a sněhu začalo přibívat a byl i lepší. Začal i foukat vitr a bylo zataženo.

Dorazili jsme do jedné zatáčky, kde jsme začali šlapat a  sjíždět úzkými cestičkami v hustém porostu kde byl pěknej prašan a kde začali i naše pády. Přejížděli jsme přes pár malých potůčku ze kterými jsme tak trochu zápasili. Opatrně jsme je překračovaly byly to teda pěkné akrobatické kousky škoda, že to někdo nenatáčel hlavně ten můj u kterého se trochu pozastavím. Když jsem chtěl jeden znich překročit tak jsem spadl a to tak blbě, že jsem se tam lyžemi za šprajcoval, že mě musel Peťa pomoci vztát, ale naštěstí jsem se nenamočil. Pokračovali jsme dál a pomalu , ale jistě jsme se začali přibližovat k samotnému vrcholu a tím byl Kraličák. Stoupali jsme výš a výš, pruťas to byl pořádný až jsem se pořádně zapotil. Dokonce jsem v jednom místě ohl novou hůlku jak jsem tak zabíral v tom hlubokém sněhu trochu jsem i ponadával. Nahoře byla pořádná zima, foukal vítr a byla velmi hustá mlha. Po dlouhém boji jsme konečně vystoupali nahoru, chvíli se pozastavili a udělal jsem i pár fotek a rychle jsme začali sjíždět, protože se tam moc dlouho nedalo být. Ještě, že kolem byly tyče podle klterých se dalo orientovat i když jsem v té mlze měl přesto tak trochu problém. Obloukami jsme opatrně sjížděli až jsme narazili na cestu, kde už bylo počasí lepší. Taky jsme zde opatrně po kouskách sjížděli, protože to byl taky prutký kopec. Mockrát jsme padali. Mě se i někdy dařilo sjíždět, ale dlouho se to nedalo ustát a tak jsem raději čapl na zadek než abych se vysekal. V pohodě jsme sjeli dolů a pokračovali v další etapě. Místy byla cesta dobrá, široká, že se dalo bruslit hlavně v místě, kde jsme už sjížděli serpentinami až k chatě, kde jsme si spočli.Chata se jmenovala Návrší.  Udělal jsem zase pár fotek, něco jsme popili a pojedli a pokračovali dál, protože cesta byla ještě daleká.

V další etapě, která měřila necelých 20 km vedla až na Paprsek, kde už to všichni známe. Co říci o téhle trase. Byla velmi hezká, projížděli jsme různými cestami takže to byl úsek velmi pestrý. Přecházeli jsme přes různé táhlé kopečky, kde převýšení nebylo už tak velké. Protože jsem tuhle trasu ještě nikdy nejel, cesta na Paprsek mi připadala nekonečná. Jak přibívaly km únava byla větší a větší a místy jsem šel pomaleji pak jsem zase chytil další dech a zase šel rychleji. Prošli jsme kolem Medvědí boudy, vyšli kopec a pak už jenom pěkně upravený široký táhlý mírný kopec na jejimž vrcholu se objevila chata jménem Paprsek. V tomhle úseku jsem myslel když jsem potkával běžkaře, že chata je už nadosah, ale štreka to byla ještě dlouhá. S vypětím sil jsem tedy došel a ostatní také. Zde jsme zase spočli, něco pojedli a popili a byl jsem rád, že už jsme na chatě, protože jsem si opravdu už chtěl spočnout. Dlouho jsme ale neposeděli to už by se nám nechtělo vůbec. Tak jsme se zvedli a vyrazili na poslední část našeho přejezdu. Den se krátil a za chvíli se začalo stmívat. Vyrazili jsme tedy do Petříkova, kde byl cíl a kde už na nás čekala Janča s Iris. Cestou začalo sněžit a foukal silný vítr. unava už byla velká a tak jsme si to švihali tou nejkratší cestou po hlavní magistrále. Lukes jel dopředu a já jsem s Peťou zůstal sám a společně jsme krátce před šestou hodinou večerní konečně dojeli do Petříkova. Zalezli jsme do jedné ůtulné hospůdky, kde už na nás všichni čekali. Zde jsme zůstali o něco déle než jsme odjeli domů.

Co říci na závěr. Opět to bylo krásné a i přes náročnou cestu , kterou jsem absolvoval poprvé se mi to velmi líbilo. Trasa byla velmi bohatá, kdy na nás čekalo spousta ůskalí. Ale jak říkam velmi jsem si to užíval a příšti rok jedu zas a pochopitelně ti co snámi jezdí na běžky , ale nebyli jsou  zváni. Jinak klukům ještě jednou děkuji byli super.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Could create table version :No database selected