Cesta na sever Norsko

Nadešel den D a dlouhoočekávaná cesta na sever se začala stávat skutečností. V pátek večer 18. září jsme konečně vyrazili, cestou jsme se zastavili v polsku pro Sebu a cesta na sever se stala výpravou čeko-polskou. A kdo teda všechno jel kromě mě. Jeli dvě osádky já, Venca s Peťkou a Janča a druhou osádku tvořil Žaba, Munďa s Ivou a Seba. Jeli jsme tedy přes noc šoféru bylo mnoho a tak jsme se prostřídali za volantem a to by bylo aby jsme nepřijeli včas do přístavu. Noc utekla jako voda a kolem desáté hodiny raní jsme dorazili do Dánska do přístavního městečka Hirts. Ve čtvrt na jednu jsme opustili dánské břehy a zamířili k břehům norským. Za tři hodiny jsme trajektem, který se jmenoval Color Line připluli a vstoupili na půdu Norského království. První městečko, které jsme projeli a bylo to zároveň i přístavní město se jmenovalo Kristiansand. Co říci o plavbě počasí přálo bylo hezké slunečné počasí. Udělal jsem na palubě pár fotek, pospal si, rozbolela mě hlava a chtělo se mi zvracet. Aby toho nebylo málo když jsme odjížděli z lodi druhou osádku namátkově odchytli celnici a chvíli je lustrovali. My jsme popojeli o kus dál a počkali na ně naštěstí vše dopadlo dobře a mohli jsme tak pokračovat v cesté. Naše první cesta vedla na maják bylo to turistické místo, kde byly rozsáhlé skaliska ze kterých byl překrásný výhled, velmi tam foukalo a tak jsme se aspoň na chvíli šli schovat a podívat do dělostřelecké pevnosti a pak rychle do auta. Místo se jmenovalo Lindesnes. Začalo se stmívat a tak jsme hledali místo na spaní, které jsme nakonec našli. Skončil tak náš první den v norsku na který jsem se tak tešil. A takových nocí ještě bude 13.

Druhý den našeho dobrodružství jsme začali vydatnou snídaní, protože dnes bylo vplánu jít se podívat na vyhlídku jménem Preikestolen. Než jsme však na místo dojeli cesta byla daleká a tak jsem se z auta kochal, fotil o sto šest, ale musel jsem se krotit aby mi baterie ve foťáku vydrželi. Musím se přiznat, že to někdy nešlo. Norská krajina jak jsem si všímal je vzkutku nádherná kolem spousta phoří, řek, jezer a td. Dokonce jsme museli i přeplout na druhou stranu pevniny aby jsme to měli kratší. Malýmu trajektu to trvalo bych tak typoval 5 až 10 minut. Když jsme přijeli na místo, bylo tam hodně turistů, protože byla neděle. Výšlap to byl dlouhý na to, že to bylo vzdálené 4 km cesta mi připadala velmi dlouhá. Až na pár míst se šlapalo stále do kopce po velmi kamenité stezce. Když jsme stoupali výš a výš začal být i pěknější výhled na krajinu. Kamenitá stezka se stala stezkou velmi rozsáhlou v jednom místě širokodaleko jen placaté obrovské snad se dá říci skaliska a né balvany bylo to velmi pozoruhodné. Byl jsem až spocený jako kráva a chvílemi to vypadalo, že už budem na místě, ale stále nic jen vdáli samé skáli. Nakonec jsme došli na velkou čtvercovou skálu kde byl famozní výhled na fjord a na krásné pohoří kolem. Využil jsem i dalekohled, který jsem tahal sebou a vyplatilo se.

Další den jsme se vypravili za jední kámošem od Venci, který pochází také z Javorníka, ale nyní žije a pracuje v Norsku. Den, ale začal a cesta byla opět daleká. Ještě jednou a naposled jsme přepluli na druhou stranu pomocí trajektu měla název Hjelmeland. Cílem byla Oda, kde byly vodopády a u jednoho takového jsme se i zastavili byl teda rozbouřený a dokonce jsem se šel velmi blízko podívat a kousek výš jsem vyšel abych si ho mohl lépe prohlédnout. Po chvíli jsme přijeli do malého městečka Ody. Vyjeli jsme nad město a zavařili. Než se mi uvařil oběd seděl jsem na horyzontu předemnou velké jezero a božřský to klid ideál napsat další své poznámky na následující velký článek s této výpravy. Za mnou byla malá skála no a všichni co lezem jsme si neodpustili si trochu zaboldrovat aspoň jsme se protáhli stoho dlouhého sezení v autě. Holky se zase vyblbly v dětském parku na houpačkách. Když jsme odjížděli z místa nečekané jsme vyměnili posádky mi co jsme jeli z Vencou jsme jeli se Žabou a obráceně. Opět bylo v autě veselo hudba hrála, zpívalo hráli moji oblíbení Trabanti a u toho jsem stihl napsat i pár poznámek. Musím se zmínit i o tunelech, které jsme pravidelně projížděli. V jednom takovém byl i kruháč a to jsem opravdu nečekal a aby toho překvápka nebylo málo jen co jsme přejeli most a další tunel tak byl v něm další kruháč. V autě byla opravdu velká sranda občas sem svoji osádku dobře rozesmál. Dokonce jeden den když jsem při jízdě psal další své zápisky najednou se mi rozpadla prupiska ještě, že byly zásoby, ale poněkud mě to rozhodilo. Večer jsme dojeli k Vencovému kámoši a přespali na verandě. Ještě před tím jsme sním ve světnici pokecali, popili dobrou pálenku a já si i tak trochu podřímal než jsem šel spát.

Za deštivého počasí odjíždíme na další cestu. Dnes nás čeká opět den v autě. Naše první zastávka vedla na vyhlídku u města Aurlandsvangen, kde jsme si na chvíli prohlídli vyhlídku,  která byla velmi hluboká když jsem se díval dolů. Naproti tekl vodopád a vdáli byl vidět prej to byl penzijon. Ten den jsme projeli nejdelší tunel, který měřil 24km. Po zbytek dne jsme projížděli horami pohořím jménem Notrhajm a kolem největšího vrcholu Norska Galopingen na který jsme přemýšleli, že by jsme mohli vyjít, ale cesta by byla na celý den a časově by se to nestíhalo. Přejezd přes hory byl dlouhý tak jsme se i chvílemi zastavovali a protáhli se. Když jsme byly už vysoko byl vidět i sníh. Na jednom místě jsme zastavili a trochu si zakoulovali. Bylo to příjemné spestření jak fotky dokazují. Já jsem se teda nekouloval, ale fotil. Sice se mě občas pokoušeli zasáhnout, ale nepodařilo se úspěšně jsem se vyhýbal. Den jsme zakončili na krásném odpočívadle vedle řeky, kde jsme přespali

Pátý den jsme se zastavili ve městéčku Lom, kde jsme si prohlédli krásný strodávný dřevěný kostel a zašli se podívat k řece a velký obdiv Ivě, která dokázala prolézt dětskou prolízačkou kterou jsme po cestě objevili. Byla to taková malá dřevěná chaloupka a v jejích útrobách bylo spousta překážek. Ten den jsme chtěli dojet do města Roros, ale nedorazili zakotvili jsme na jednom místě kdy při příjezdu se před námi objevili tři chaty kolem kterých jsme přenocovali. Toho dne jsme poprvé aspoň já viděl losy.

Šestý den jsme konečně ráno přijeli do Rorosu taky to bylo krásné hystorické a zároveň bývalé hornické město, které jsme si prošli. Tady mě došla jedna ze dvou baterii fotáku, ale stihl jsem udělat ještě pár fotek. Pokračovali jsme dál a kolem 12 hodiny jsme konečně přijížděli do dlouhoočekávaného Národního parku Femundsmark. Výchozím bodem byla Elga, kde jsme nechali auta a z krosnami se vydali na tůru dlouhou 60km. Než jsme přijeli na místo cestou jsme viděli první sobi i z mláďaty. Šli jsme kolem jezera a po chvíli vstoupili do lesa. Překvapením bylo, že jsme po cestě stále nacházeli lány a lány borůvčí to se přiznám to jsem ještě neviděl. Ušli jsme jen pár km a noc jsme přečkali u krásného jezera a u rozpáleného ohně. Chvíli jsem se i u jezera kochal tou krásnou krajinou kdy vdáli byly vidět hory a uprostřed byl malý ostrůvek.

Sedmý den jsme už trávili jenom v Národním parku a to po dobu 7 dní, kdy jsme prošli krásné místa o kterých se teť pokusím ve zkratce napsat. Šli jsme podel  jezera které se jmenovalo podobně Femunds. Šli jsme po velmi kamenité stezce příležitostně jsem pozoroval krajinu a fotil sem tam jsme se zastavovali a spočívali. Dokonce někteří třeba já nebo Janča jsme stěmi našimi vysokými baťohy lámaly haluze. Den utekl jako voda a byl večer nestihli jsme sice dojít k jedné chatě jak jsme chtěli a tak jsme přenocovali v závětří vlese kousek od jezera. Jen co jsme rozdělali stany začalo hustě pršet. Myslel jsem, že ten den večer ani nezavařím, ale nakonec přestalo pršet a vařba byla mocná. Se Sebou jsme si udělali takový pozdní piknyk a později přišel i Žaba s Peťkou zavařit čaj.

Další den jsme konečně přišli na chatu, ale nepředbíhejme. Ten den jsme šli naposledy kolem jezera. Cesta mi připadla dlouhá byť jsme ušli mnoho km. Cestou jsme se zastavili na jednom výběžku, kde byl famozní výhlet na krajinu a tady jsme také spočli. Dlouho jsem se díval dalekohledem, protože to bylo místo, kde byl krásný výhled širokodaleko. Venca si trochu pospal, holky se šli opláchnout do jezera a td. Potkali jsme i stádo sobů. Procházeli jsme i mezi různé říčky, které se vtékaly do jezera. V jednom takovém se Janča tak trochu namočila, ale dobře to dopadlo horší by bylo kdyby spadla celá. I já jsem měl u jedné říčky problém nemohl jsem přeskočit šutry byly uklouzané baťoh se mi ňák převažoval bál jsem se trochu, že spadnu do vody a to se mi zrovna nechtělo.  Žaba byl tak ochotný a vzal mi baťoh a já pak na pohodu přeskočil. K večeru jsme konečně došli do chaty ostatní postupně docházeli a Žaba ten po chvíli vtipkování když jsme se ho ptali jestli je to tá chata oznamil, že je to tá chata. V chatě jsme přespali, Venca šel s klukama se pokusit chytit rybu to se však nepodařilo a já jsem u kafíčka psal další své poznámky. Marianovi se dokonce podařilo mě zvenku tajně vyfotit jak píši takže opravdu je fotograficky záznam, že jsem si pilně psal poznámky. Večer jsme se i nekteří hecli a šli se vykoupat do jezera.

Devátý den našeho dobrodružství jsme začali tím, že jsme už nešli podel jezera, ale pomalu jsme se tlačili do vnitrozemí. Přeci jen jsme šli kolem vody a to podel řeky Roa. Narazili jsme na jeden velký rozbouřený splav pak byl ještě druhý u kterého jsme se i na chvíli zastavili a udělali si přestávku. Venca se opět pokoušel chytit rybu, ale opět mu to nevyšlo. Munďa se Sebou mu v tom chvíli pomáhali, ale ani to nepomohlo. Někteří radostné jedli borůvčí, které bylo na káždém kroku i já jsem zobal, ale nejvíc co jsem si všiml to byl žaba jak jde o jídlo tak to je velmi veselý. Po chvíli jsme došli k malé chatičce a před ní byl rybník, ale až po další chůzi jsme narazili na chatu ke které jsme chtěli dojít. Byla to malá útulná chajda. Někteří spali venku a někteří zase ve vnitř. Byla mechová jak fotky sami dokazují. Kluci než byl večer šli k rybníku, kde byla loďka a projeli se sní. Já jsem vyšel na jeden kopec, který byl kousek od nás jak jsem se dozvěděl od ostatních a opravdu byl z něho famozní výhled. Byl tam Seba a chvíli jsme se kochali.

Desátý den jsme se pomalu, ale jistě začali vracet zpátky do Elgy. Šli jsme chvíli lesem kolem několika jezírek a v jednom místě mě to připadalo když se schází ze Švicarny na Sedlo. Pak už byla jenom planina a zase jen planina. U jednoho rozcestí jsme dělali různé blbiny a fotilo se. Večer jsme přespali na planině v závětří vdáli byla vidět hora na kterou jsme další den vylezli. Byla velká zima a foukal silný a studený vítr a poprvé jsme vařili na plynových bombách.

Jedenáctý den, který byl zároveň předposledním v tomhle překrásném parku jsme vylezli na kopec jménem Stor-Svuku a byla vysoká 1418 m.n.m. Šli jsme všichni kromě Ivi a Janči ti šli směrem do osady, kde byl sraz. My ostatní jsme pomalu stoupaly na vrchol. Šli jsme po kamenitém terénu a asi v jedné polovině už byly haldy obrovských balvanů, ale úspěšně jsme všichni došli nahoru. Nahoře byla zima jako kráva a silně foukal vítr. Stálo to za to byl z něj nejkrásnější výhled jaký jsem doposud viděl. Viděli jsme v podstatě celou naši trasu, jezera, jezírka, lesy, planiny po kterých jsme šli atd. Vdáli bylo i vidět jak jsme se dozvěděli od Žabi i Švédské hranice. Člověk by tam i déle zůstal a rozjímal, ale museli jsme jít dolů a pokračovat v cestě. V podvečer jsme došli do osady Svukuriset. Pěkná to osada, pěkné domky. Přespali jsme na louce, bylo tam i ohniště, kde jsme zavařili, ale tentokrát oheň nechtěl vůbec hořet byť se nám podařilo najít suché dřevo, ale přesto oheň nestál za nic. Z vypětí jsme nakonec zavařili a než jsme šli spát seděli jsme na lavičce a pozorovali oblohu, která byla ten večer velmi pěkná.

Poslední den jsme konečně došli do Elgy, zašli do obchodu pro chleba, který nám některým akorát tak tak vyšel. Než jsme, ale došli k autům,  naposledy jsme zašli k jezeru pokochat se tou překrásnou krajinou, kterou jsme měli možnos pozorovat po dobu 7 dní. Vše ale jednou končí a čekala nás další cesta. Večer jsme přespali v jedné pěkné chatové oblasti.

Den třináctý byl aspoň promě dnem velmi příjemným, protože den jsme trávili v hlavním městě norského království a to bylo Oslo. Než jsme však přijeli museli jsme najet zhruba 200km. V poledne jsme konečně přijeli. Chvíli jsme se ve městě motali kvůli parkování a pak už jenom pěšky po městě za kultůrou. Hned se nám do cestý postavil krásný kostel, který jsme si ve vnitř prohlédli. Fascinující byly křesťanské malby po celém stropě. Všíchni jsme dlouze prohlíželi motyvy těchto krezeb.Hlavním cílem však byla Národní galerie, kde jsme došli a někteří znás jsme se do ni podívali. Hlavně Seba, který tam chtěl, šel jsem i já hyst. mám rád a umění to je také kus hyst, Vašek s Peťkou a Žaba. Ostatní se šli projít po městě. Viděli jsme obrazy ze všech uměleckých slohů a od různých autoru a z různých dob. Strávili jsme tam takové dobré dvě hodiny. Nestihli jsme ji však celou. Navštívili jsme ještě muzeum archytektůry to jsme jen tak letmo prolítli. Byly zde různé nákresy, skycy a fotografie jak se stavělo a staví i moderní modely arch. Aby toho nebylo málo prolítli jsme ještě moderní muzeum, kde byly fotografie z různých zemí např. Čína atd. Na každé stěně bylo jiné zdělení. Čas se neůprosně naplňoval nebylo to od muzea daleko a tak jsme ještě rychle pelášili podívat se na královský palác. Už vdáli když jsem ho uviděl a na víc po mé pravici byla rozsáhlá arch. budova radnice začal jsem fotit o sto šest. Žaba mě musel trochu krotit ať mi to ještě výjde, protože věděl o tom, že už tři dny mluvím, že mi dochází baterie ve foťáku. Když jsme přišli k paláci, udělal jsem pár fotek, poprosil jsem ještě Žabu ať mě vyfotí s palácem a z její sochou která stála uprostřed. Byl to určitě významný norský panovník neměl jsem ani čas a ani mě to nenapadlo se jít podívat na nápis jak jsem tak fotil. Stihl jsem ještě vyfotit Žabu se Sebou a foťák akorát klekl. Za tmy jsme opouštěli město a cestou jsme ještě zastavili v krásném parku, kde byly sochy a sochařské umění bylo opravdu famozní ještě když byl krásný západ slunce. Obloha byla krásně červená, protože ten den byla jasná obloha. Nemá cenu víc o tom psát fotky sami dokazují jak park vypadal.

Předposlední den jsme se jen už vraceli zpátky domů, ale cesta domů byla ještě hodně daleká. Opustili jsme norskou půdu a vstoupili obrazně řečeno na půdu švédského království a v podvečer dojeli do Goteborgu. Chtěli jsme si prohlédnout město, ale narazili jsme na malou uměleckou stěnu a to by bylo aby mi co lezem jsme si nezalozili. Holky tak trochu zkusili, ale když viděli, že tam budem asi dlouho šli si raději prohlédnout přístav, který byl kousek od nás. A jak to dopadlo začalo se stmívat tak jsme se vrátili zpátky k autum a pokračovali dál. Myslím však, že i když jsme si moc město neprošli, ale boldr stál za to. Přiblížili jsme se k Trelleborgu,  kde jsme poslední den přespali venku ve stanech.

A je tu poslední den. Vše jednou končí a krásných 16 dní uteklo jako voda. Vstávali jsme brzo ráno, protože trajekt odjížděl v 8 hodin. Během půl hodiny jsme byly v přístavu Trelleborg a odpluli do Německa do Sassnitz. V pravé poledne po čtyřech hodinách jsme konečně připluli. A pak už jenom uháněli domů,

Zkončilo naše dobrodružství ujeli jsme asi 4500 km, popsal jsem 41 stran svých poznámek, kde jsem se snažil popsat vše co se zajímavého událo, ale všechno jednou končí. Když dopisují tenhle článek, který je obzvlášť dlouhý, ale myslím, že jsem popsal vše co jsem chtěl a zároveň se mi promítlo všech 16 krásných dní, které jsem měl možnost prožít ze svými přáteli. Už jsem konečně u konce a píši už 17 list A čtverky oboustraně takže co říci na závěr jen to co píši vždy opět to bylo krásné.

Ale na úplný závěr nesmím zapomenout poděkovat všem za skvělou každodení atmosféru. A myslím, že obzvlášť by bylo na místě poděkovat a snat semnou všichni ti co byli budou souhlasit poděkovat Marianovi za skvělou přípravu trasy jemu tedy patří velký dík. Ještě jsem přemýšlel, myslím, že i Vašek, který už sním v Norsku byl se taky snat ňákým způsobem podílel, ale to se přiznám, že to úplně tak přesně nevím.

Ještě jednou všem díky.