Rakouské a Italské cyklo-lezení
Je pět hodin odpoledne a já konečně jedu s klukami na týdení lezení po zemích rakouských a následně i italských. Je to po prvé za dobu co jsem začal lézt co jedu na tak dlouhou lezeckou výpravu. Výprava to byla bohatá plného dobrodružství o kterém se teť pokusím ve zkratce napsat ze svých poznámek čítajicích 36. stran, které jsem po dobu naší výpravy napsal.
Jel jsem tedy s Lukesem ze kterým jsem lezl s Radou, který nás vezl a který jezdil na kole a taky Peťa Jahoda, který se v sobotu ráno od nás odpoutal a jel z Rakouska do České republiky na kole. Už v tů 
chvíli měl můj velký obdiv. Ve dvě hodiny ráno už byla tedy sobota jsme sjeli z dálnice a přijeli do malého městečka aby jsme našli místo na spaní. Našli jsme kemp ve kterém nikdo nebyl a pod širákem jsme přespali. Když jsem uléhal ke spánku zvonil kostel a než jsem usnul přemýšlel jsem co nás dnes čeká za první cestu.
Sobotní ráno bylo deštivé. S Peťou jsme se rozloučili popřáli mu hodně zdaru na zpáteční cestě a vyjeli po zemých rakouských. Projíždíme krásnou krajinou, která je vidět na každém místě. Hlavně typické rakouské domky a jejich bohatě zdobené vyřezávané zábradlí. Všude krásné pohoří i velké jezero kolem kterého jsme projeli.
Přijeli jsme do malebného městečka jménem Altaussee a chceme jít lézt na Loser což je název skalní oblasti ( asi). Vzhledem k tomu, že je hodně hodin a cesty v téhle oblasti jsou dlouhé a slaňovat po tmě se nám nechtělo přesunuli jsme se někam jinam. Serpentinami jsme vyjeli nahoru na parkoviště, kde bylo mnoho turistů a kde taky byla jedna skalní oblast s názvem Radsteinkopf kde jsme lezli. Potkali jsme i pár lezců, kteří šli taky lézt. Podle průvodce jsme měli přijít na místo za 20. minut, ale šli jsme z opačné strany takže jsme si to protáhli asi o jednu hodinu. Aspoň jsme si prošli místní krajinu. Když jsme přišli ke skále , už tam ňáci lezci lezli a zrovna jednu cestu kterou jsme chteli lézt i mi. Vybrali jsme si teda jinou jmenovala se Wacholder. Byla to 80 m cesta a dokonce podle mapky byly různé délky značené obtížmosti od 4,5,6+. Než budu pokračovat jak se nám lezlo nesmím zapomenout se zmínit o Radovi, který tou dobou měl určitě už najeto pár desítek kylometrů. Určitě projížděl pěknými místy.
Lukáš začal tahat a zhruba po 30 m stál na plotně a udělal štand. Začalo i trochu pršet a tak tomu bylo skoro po celou naši cestu. Začal jsem lézt. lezlo se mi dobře neměl jsem žádný problém a za chvíli jsem byl nahoře. Moje první délka kterou jsem začal tahat měla 18 m. Lezla se takovou spárou s pomocí hrany, která byla spravé strany. Moje první délka dopadla dobře natáhl jsem ji v pohodě a 
udělal štand plovoucí a dobral Lukáše. čekala ho poslední délka. Jistil jsem ho tedy, ale stálo se mi blbě, protože jsem stál na malém bodě i lezky jsem si raději sundal. Mraky se co chvíli měnili i trochu spchlo, ale nakonec zase vylezlo slunce. Nasadil jsem baťoh a těšil se co mě v poslední délce čeká. Hned nademnou byl převis za 6+ ve kterém jsem se i trochu trápil (ale bez odsedu). Pokračoval jsem dál. Čekala mě další nemilá nástraha velká díra na obou stranách stěny. Z baťohem nereálne se tam protáhnout tak jsem to šel na rozpor. Zvládl jsem to z velkým vypětím. Konec už byla balada pěkný lehký výšlap nahoru. Cesta to byla krásná. Večer jsme zašli do místní pěkné alpské hospůdky na pivo.
Nedělní den byl bohužel deštivý a tak jedem s Altaussee zkrátka tam kde neprší. Po dlouhé cestě kdy jsme den trávili v autě přijíždíme do městečka Hall je 5 hodina večerní. Vyjeli jsme až nahoru, kde bylo jedno krásné místo, kde turisti, které jsme potkávali se vraceli z lesa. Mi jsme naopak šli do nitra hor podívat se na jedno skalní místo. Bohužel jsme nedošli jen v dáli jsme viděli bylo to moc daleko. Cestou dolů se k nám pří řítil Rada a jde se projet. Mi jsme se cestou dolů vykoupali v potoce voda byla pořádně studená, ale bylo to fajné osvěžení po celodení cestě. Byl podvečer a sedíme na lavičce a řešíme co s načatým večerem a co zítra. Počasí nevypadalo i v následujícím týdnu příliš příznivě. Sjeli jsme do městečka a zašli na pivo, kde dělali i výborné pici. Noc jsme přečkali kolem Insbruku.
V pondělí tedy pršelo a padl verdyk přejezd na Italskou stranu a den jsme opět trávili v autě. Jeli jsme k Arcu, kde jsou vyhlášené skalní oblasi. Tyrolské Alpy jsou překrásné jak fauna tak flora. Stoupáme serpentinami výš a výš. Hory jsou už většinou kamenité málo vegetace a jsme ve výšce 2000 m.n.m. a stále jsme stoupali. Z okna jsem viděl velké středisko, kde bylo několik hotelů. Stačil jsem jenom přečíst Olymp další už né. Projeli jsme kolem cedule 2344 m.n.m a stále jsme stoupali. Přijeli jsme na velké parkoviště, kde jsme na chvíli zastavili. 
Vyběhl jsem na kopec a udělal pár fotek. Foukal silný studený vítr, ale pohled to byl famozní i jak mraky se točili. Sjeli jsme na italskou stranu. Byla to oblast , kde na každém kroku byla vidět viná réva a spousta jablečných sadů. Zastavili jsme kousek od městečka Sarche, kde jsme po dlouhem dnu chvíli za zevlili, pojedli a zašli si zalézt jednu krátkou cestu, protože už bylo pozdě. Rada šel projet vinice snad.
Berem matroš a jdem na první italskou cestu. Hned kousek od místa kde jsme zevlili byla skalní oblast. Šli jsme do kopce pruťas to byl velký, ale za chvíli jsme byli u ní. Lezli jsme cestu s názvem Opera prima za 5c 90 m cesta. První táhá Lukes a druhou poslední délku já. Cesta to byla pěkná, byly tam dobré chyty. Dobře se mi lezlo měl jsem zní radost. Zhora byl překrásný pohled na hory. Začalo se stmívat akorát pelášit pryč ještě, že se to dalo obejít. Večer jsme u auta spočívali, jedli, já jsem si psal vklidu zápisky a poslouchal jak začalo hřmět naštěstí nás to minulo a nepršelo.
V úterý ráno jsme se probudili ve vinici, kde jsme se předcházející večer přesunuli ke spánku. Den byl krásný slunečný a tak jsme se vydali na další lezecké dobrodružství. Odjíždíme do městečka jménem Sarche, kde je skalní oblast a kde jsme lezli další cestu jménem Amazonia v délce 345m, měla 10 délek
Přišli jsme k řece kde byla vodní elektrárna a hned vedle ní začínala cesta. První tři délky jsme traverzovali vlevo a pak už jenom nahoru. Každý jsme se střídali v tahání délek. Délky byly dobře odjištěné a podle mapky v obtížnostech 5,5+,4,6.U druhé délky když jsem jistil Lukáše se v dáli začal objevovat lezec a když dolezl za mnou byla to krásná lezkyně jménem Eli. Za chvíli dolezl za ní její borec Julián. Lezla velmi zkušeně a tak jsme se rozhodli, že je pustíme před sebe zároveň jsem měl pocit, že i spěchali. Po celou dobu jsme se tak ňák stíhali dolézt akorát v posledních dvou délkách jsme se už neviděli až nahoře, kde spočívali. Tak to jsem tak trochu odbočil a teť jak se nám dařilo.
Cesta to nebyla náročná, každá délka měla svoje. Lezlo se mi dobře, byly tam dobré chyty, lehčí i
těžší místa i delší odlezy. Chyty, ale byly mnohdy uklouzané. Začali jsme v 10 hodin a skončili v 15 tedy 5 hodin dobrý to víkon. Cestou dolů jsme šli dlouho nakonci jsem i spadl a ve městě mi Lukes oznámil, že zítra to budem absolvovat nahoru na další cestu. Štreka to teda byla pořádná úzkými kamenitými cestičkami.
Je středa a opět se vydáváme do Sarche. Stojíme autem na stejném parkovišti, bereme matroš a vůbec se netěším na ten výšlap o kterém jsem se zmiňoval. Naštěstí není ještě tak teplo a zhruba po hodině jsme byli na místě. Lukes začal opět tahat a já kromě toho, že jsem dával na něho pozor říkal jsem si po kterých pěkných místech se dnes Rada prohání. Určitě zase vinicemi a td. Cesta se jmenovala Voglie D. Amelie. Měla 250 m, 8 délek po zhruba 30 m a v obtížnostech 6-,5+,6,4. Cesta to byla pěknější než ta včerejší i Lukes si ji užíval obzvlášť předposlední délku. Začátek byl nezáživný skála se velmi drolila. Od čtvrté délky to začalo být velmi zajímavé, lepší a krásnější. Čtvrtou délku jsem začal tahat já. byla to pěkná kolmá stěna sice oblé místa, ale dobré chyty na nohy a ruce. 
Pátou tahal Lukes a taky tam bylo pár zajímavých míst. U šesté délky jsem začal tahat zase já. Cvakl jsem první a druhé preso. Pokračoval jsem v lezení dál. ale nemohl jsem najít další jištění. Vrátil jsem se kousek níž a najednou za hranou nacházím další a tak pokračují v lezení. Stěna to byla dost dobrá, plochá s dobrými chyty. Raz dva jsem ji přebušil a na jejím konci pěkný štand o kolo stromu. Lukes začal tahat předposlední délku ze které měl obzvlášť radost. Štand byl na hraně stěny, kde pořádně foukalo a kde byl přímo famozní výhled široko daleko. 
I pár fotek jsme udělali. Večer jsme odjeli pryč cestou jsme se v řece vykoupali a jeli najít někde místo na spaní. Spali jsme opět ve vinici u městečka Dro
Nastal čtvrtek a rozhodli jsme se, že trochu s počnem a uděláme si víled do Riva Del Garda. Nejprve jsme si trochu prošli městečko Dro, zašli do kavárny bylo krásné slunečné ráno. Po té jsme se přesunuli do onoho města o kterém jsem se zmiňoval. Je proslulé tím, že je tam velké jezero Lago di Garda ve které jsme se i vykoupali a trochu si ho i prošli. 
Kolem jezera byly krásné hory, slunce hezky hřálo pěkně jsem si u vody spočl. Zašli jsme si i na pravou italskouz picu. Odpoledne jsme opustili Itálii a přesunuli se zpátky do Rakouska, kde počasí se už umoudřilo a kde to bude i blíž na zpáteční cestě domů. Přijeli jsme k Insbruku a v lese jsme našli místo na spaní. Moc jsem toho nepospal, protože nás vyrušili policajti, kteří nás kontrolovali jestli v lese neděláme něco špatného.
Poslední den byl zatažený, ale nepršelo. Jedem z lesa a za pár minut zastavujem na malém parkovišti vedle lesa a po celé jeho délce je skalní oblast kde budem lézt. Oblast se jmenovala Martinswand a cesta kterou jsme lezli Kaiser Max Spatlese v délce 230 m a v 7. délkách v obtížnostech 4+,5,6,6+,3. Než jsme kní přišli opět jsme museli stoupat strmým kopcem nahoru a než jsme ji našli uplynula 1/5 hodiny. Potkali jsme i pár lezců, kteří už lezli. Co říci o téhle cestě jak řekl Lukes nebylo to tak záživné až na pár délek byl to takový pochoďák. V jedné délce co Lukes tahal byl jeden krok, který nedal a v jedné chvíli jsem měl obavu co se děje, protože lano se delší dobu nehýbalo. Když jsem za nim dolízal vše mě už bylo jasné i já jsem tenhle krok tak trochu obešel. Po pěti hodinách jsme konečně dolezli. Dalo se slanit a nebo lézt dál další cestu, která navazovala a pak to obejít dolů. Byl čas a tak jsme šli do toho.
Měli jsme vybranou cestu jménem Ostriss měla 130 m, ale tu jsme nenašli. Našli jsme cestu s názvem Maxls Krone, která měla 160 m a 5 délek v ob. 3,4,5,6,7.
Udělali jsme dobře, protože byla perfektní. Byly tam pořádné stěny prostě parádní lezení. V jedné délce jsem i spotřeboval 12 pres. V posledních dvou délkách jsem měl i trochu strach, protože se začalo stmívat. Poslední délku jsem tahal já tak jsem svižněji začal lézt, cvakl 1,2,3, preso a pak už nic lezu výš a výš bylo tam ještě jedno jištění a pak už nic jen slaňák a byla už skoro tma. Nademnou bylo ještě kousek skály, ale žádné další jištění už tam nebylo. Dobral jsem Lukese, kousek slanili níž a pěšky už za tmy s čelovkami vydali se k autu. Bylo tam totíž jedno místo, které se dalo obejít.
Druhá cesta nám trvala 4 hodiny a v 19 hodin a 45 minut přesně jsme konečně a úspěšně ukončili celodení lezení v celkové délce 390 m v čase 9 hodin. Výkon to byl famozní. Večer jsem chtěl ještě napsat zápis, ale už se mi nechtělo tak jsem ho napsal další den pří zpáteční cestě domů.
Co říci na závěr velký dík Radovi za vinikající a bezpečnou jízdu a Lukesovi za perfektní lezení a jeho přípravu prostě bylo to krásné.
Pro přehlednost – co se vyvedlo:
Wacholder 6+, 80 m
Amazonia/Orrizonti Dolomitici 6/5+, 340 m
Le Strane Voglie d. Amelie 6, 250 m
S dovolením Velkého Bratra na konci doplněno. Ne vše tady bylo krásné, žeáno Rado:-)