Jesenická 60

Další rok uběhl a s ním i další v pořadí 41. ročník Jesenické 60, který jsem už letos po třetí absolvoval a na který jsem se velmi těšil. Je to dálkový pochod přes naše krásné Rychlebské hory.

Vyjel jsem brzo ráno autobusem do Jeseníku, kde byl start. Ve třičtvrtě na osum začal pro mě tenhle závod na který jsem se tak těšil. Štreka to byla pořádná téměř na celý den a jak to vše dopadlo a co se během toho mého dlouhého pochodu přihodilo a jaké jsem měl zážitky o tom se těť budu snažit něco napsat. Pomalým během jsem se vydal městem směrem na Rejvíz. Počasí tentokrát opravdu přálo bylo slunečno a velmi teplo. Takže se dalo očekávat, že to tentokrát v tom vedru bude velmi náročné. Za chvíli jsem s cesty odbočil do lesa a začal pomalu stoupat výš a výš. Cestou jsem si říkal, že aspoň v tom lese chvílemi bude stíň, protože bylo hodně míst, kde slunce tak moc nepronikne. Když jsem vystoupal nahoru, seběhl jsem na hlavní cestu a běžel až na Rejvíz a doběhl k Noskove chatě, kde bylo první kontrolní stanoviště.

Druhá etapa mi vždy připadala nejdelší, protože si mi dlouho vlekla. Druhým cílem byl tedy Videlský kříž, kde  bylo druhé kontrolní stanoviště. Cestou jsem začal potkávat čím dál víc lidí. Začal jsem i více běžet, ale zase tak abych to moc nepřestřelil abych měl dost sil na závěrečný finyš. Ze začátku byly rovinky, mírné stoupání a mírné klesání. Asi 5. kylometr za Rejvízem byl malý kopeček, ke kterému jsem se řítil a proběhl kolem jednoho manželského páru ze synem a jak jsem tak vybíhal najednou se za mnou rozeběhli taky a snažili se taky vyběhnout což se jim skoro podařilo tak jako mě. Koukám, že jsem je asi motivoval svým pokusem o výběh. Procházel či probíhal jsem známimi místy jako např. Jelení loučky, kde je vysoký a dlouhý kopec, kde vždy potkávam spoustu závodníku a zároveň je to jedno z míst, kde mám i dobré zážitky ze zimního lyžování když jsme  tam před loni lyžovali. Po překonání tohoto kopce jsem už začal mírně klesat dolů a před druhým kontrolním stanovištěm jsem i běžel rychleji abych si trochu máknul. Doběhl jsem tedy a 30. kylometru bylo za mnou. Chvíli jsem spočl a pokračoval dál.

Třetí etapa vedla na Červenohorské sedlo i když před Sedlam mě ještě čekal výšlap na chatu jménem Švicarna. Byl to sice krátký úsek, ale jeden z nejhorších, protože kopec to byl velmi prutký a bylo něco málo po půl dvanácté kdy teploty byly velmi vysoké. Cestou jsem si musel i pomáhat holemi. Chvílemi jsem se musel i na ňákou tu minutku zastavit a vydýchat. Potkal jsem i dva starší pány na kterých bylo vidět, že opravdu mají problém s tímhle kopcem. Právě vedro často napomáhalo k tomu, že někteří měli vážné problémi vyjít kopec. Ale jak jsem snimi prohodil pár slov bylo vidět, že vůle mají dost a že to pomaličku přeci jen vyjdou. O půl jedné jsem konečně dorazil na Švicarnu a chtěl jsem tam i poobědvat, ale bylo tam nečekaně hodně lidí fronta byla skoro až ven jak tam všichni čekali ani tak né na jídlo, ale na pivo jak jsem si povšiml. Opět jsem chvíli spočnul napil se za svých zásob z domu a pokračoval dál po červené značce na Sedlo.  Po náročném kopci jsem si mohl oddychnout,ptotože mě čekalo sestupování až na Sedlo. Cestou byly i rovinky, které byly tvořené pomocí dřevěných pražců, které místami byly velmi poničené. Říkam to proto, protože vloni to nebylo tak poničené jako letos toho jsem si hned všimnul jak jsem vstoupil na první úsek této cesty. Cesta dolů mi trvala zhruba jednu hodinu a ve třičtvrtě na dvě jsem dorazil na místo. Hned co jsem se nahlásil na kontrolním stanovišti spěchal jsem na oběd, protože jsem byl už velmi hladový. Ve dvě hodiny jsem opustil ČHS a pokračoval na poslední cestu a tím byl výstup na Šerák.

Slunce nejvíc pařilo, byl jsem dobře najezený a čekal mě tedy výšlap na Vřesovku. Šel jsem stále do kopce, cestou jsem už potkával méně lidí, ale jak jsem stoupal výš a výš byl stále pěknějšípohled na krajinu. Udělal jsem i pár fotek a dokonce byl i jasně vidět Pradět. Došel jsem na Vřesovku osvěži se studenou vodou s místního pramenu a sestupoval rýchlým tempem na trojmezí. Cestou dolů jsem nabral druhý dech jak se říká abych ten Keprník mohl svižně výjít či vyběhnout. Tam jsem tedy došel ve třičtvrtě na čtyři. Dal jsem si závazek, že bych chtěl být přesně ve čtyři na Šeráku. Tak jsem tedy máknul seběhl kopec pak ještě výběh do kopce kde na jejím konci se objevila chata Šerák a čas tedy čtyři hodiny byl splněn. Udělal jsem zase pár fotek lidí tam bylo hodně a tak jsem tam dlouho nepobyl a pokračoval dál.

Skončilo poslední kontrolní stanoviště a 48. kylometru bylo za mnou a čekalo mě ještě 12. do samotného cíle. Dal jsem si opět závazek být v cíli mezi půl šestou a šestou hodinou. Rychlou chůzi jsem po serpentynach sešel dolů a bylo půl páté. Začal jsem tedy běžet lesem cesta už byla bezvadná čekaly mě jen seběhy a rovinky. Na konci lesa jsem vyběhl na louku a po ní seběhl na Bobrovník a bylo půl šesté. A tak jsem se tedy s posledních sil snažil co to dá abych přesně v šest hodin došel či doběhl do Jeseníku do Gemeru, kde byl cíl a tak se tak stalo.

V cíli jsem potkal Gintra s Maki tak jsem si k nim přisednul. Zhodnotili jsme závod já jsem ještě povečeřel kopl do sebe dvě piva, spočl a odjel domů. Po deseti hodinách a dvacetijedna minutách skončil pro mě tenhle závod, který jsem si oblíbil a na který jsem se tak těšil.

A jaké to tentokrát bylo opět to bylo krásné i přes ty velké vedra. Vyzkoušel jsem tenhle pochod v horku a vloni v dešti tak snad příšti rok to bude něco mezitím.