Jesenická 60

V sobotu jsem se vydal na čtyřicátý ročník Jesenické 60. Což je přechod přes naše krásné Jesenické hory. Vloni jsem šel poprvé a velmi se mi to líbilo a tak jsem se rozhodl, že letos půjdu znovu. Jak jsem řekl, byl to jubilejní čtyřicátý ročník tedy už od 8.6.1974 probíhá tento závod, který má tak dlouholetou tradici.

Vyjel jsem brzo ráno, protože v rozmezí od 6 do 7_45 jsme se museli nahlásit na start, který byl v restauraci Gemer. Přijel jsem o půl osmé autobusem a krátce před osmou hodinou, kdy jsem odstartoval začal pro mě tenhle závod na který jsem se tak těšil.

První etapa vedla na Rejvíz, kde bylo první kontrolní stanoviště. Z Jeseníku jsem mírným během běžel po asfaltce směrem na Rejvíz, ale po chvíli jsem odbočil vlevo a stoupal výš a výš až jsem vyšel do lesa. Cestou jsem začal potkávat další účastníky pochodu. Nasadil jsem svižnější tempo a některé jsem i předběhl. Za chvíli jsem byl nahoře a po cestě jsem doběhl na Rejvíz. Občerstvil jsem se, prohodil pár slov s holkami, které obsluhovali u prvního kontrolního stanoviště a pokračoval dál.

Druhá etapa vedla na Vidle. Ze začátku jsem trochu více běžel, protože byl dobrý terén a byly místy dobré rovinky, mírné stoupání a mírné seběhy. Jak jsem, ale stoupal výš a výš byl jsem v půli cesty na Vidle, šel jsem hustým lesem poměrně vysoko, kde bylo hodně měkko a bahno po vydatných deštích. Zde jsem potkal nejvíce lidí, protože se šlo pomaleji. Hned jak jsem vystoupal nahoru, chvíli jsem zase běžel a pak zase šel. Jak jsem se začal přibližovat na Vidle byla už cesta dobrá mírné stoupání a klesání a začalo mrholit a tak jsem práskl do zaječích a utíkal a utíkal až na Vidle, protože jak jsem řekl už to nebylo daleko. Když jsem přiběhl na druhé kontrolní stanoviště, začalo už intenzivněji pršet. Chvíli jsem spočl, potkal jsem i přítelkyni od Gintra ze kterou jsem prohodil pár slov, nasadil pláštěnku  a vyrazil dál.

Třetí etapa vedla přes Švýcarnu na Červenohorské sedlo, kde bylo třetí kontrolní stanoviště. Cestou nahoru hned na začátku byla cesta velmi bahnitá, kvůli dešti a traktorům kteří tam  těžili kulatinu. Čekal mě první prudký kopec, který moc nemusím, ale furt lepší tento úsek než začátek, kde bylo hodně bahna. Déšť stále neustával a při výstupu na Švýcarnu hodně foukalo a tak jsem se schoval do chaty.

Když jsem vstoupil do chaty nečekaně jsem potkal Štěpána, Barču, která byla ráda že mě vidí, Danču její sestru Karlu a jejích kámošku Bětu. Věděl jsem, že jdou taky, ale myslel jsem, že když vyšli brzo a já pozdě, že je už nedostihnu, ale dostihl jsem je a to jsem byl velmi rád.

Hned jak jsme na chvíli spočli pokračovali jsme dál tedy na Sedlo. Stále pršelo a já se rozhodl, že půjdu rychleji a počkám je na Sedle a tak jsem tedy šel i chvílemi běžel a cesta mi tak rychle utekla, že jsem za chvíli byl na místě.

Čtvrtá etapa vedla přes Vřesovou studánku, Keprník až na Šerák. Cestou nahoru nejvíce pršelo a  foukal vítr a byla mlha. Šel jsem se Štěpánem až na Trojmezí což je pod Vřesovkou. Zde jsme se domluvili, že počká na Barču a Karlu a já mezitím dojdu na Šerák. Cestou jsem chtěl zase chvílemi běžet, ale moc se nedařilo. Potkal jsem Danču a Bětu, které jsem předběhl těsně před Keprníkem. Promáčenej i přes pláštěnku jsem došel na Šerák, kde bylo poslední kontrolní stanoviště před cílem. Počkal jsem na ostatní,  poseděli jsme déle, já poobědval a ostatní taky něco a hlavně jsme se ohřáli.

Na poslední části tohoto pochodu jsme ze Šeráku sestoupili dolů přes Bobrovník až do Jeseníku, kde byl cíl. Tuhle trasu jsem šel s nimi, akorát Danča s Bětou nám utekli a tak jsme šli  ve čtyřech. Já jsem šel vždy kousek dopředu a vždy jsem na ně počkal. Začala se na nich projevovat únava a šli jsme tudíž čím dal pomaleji. Když jsme přešli přes rozcestí, kde byl přístřešek bylo už do cíle 5,5 km. Cesta se ale už dlouho vlekla a tak po domluvě, kdy jsem se  se Štěpánem domluvil, že doběhnu do cíle a nahlásím je, že příjdou, ale nebude to v časovém limitu. A tak jsem běžel až do cíle. Nahlásil jsem příchod i ostatních a byli velmi ochotní, protože mi řekli, že se nic neděje a že stejně musí počkat až úplně všichni budou v cíli.

Co říci na závěr opět to bylo krásné i přes vydatný déšť a člověk zase poznal novou zkušenost tedy jaké to je když za hustého deště šlape či běží několik hodin aby došel do cíle. Zároveň můj velký obdiv vůči ostatním, kteří i přes únavu, kdy už tělo nechtělo moc poslouchat dobojovali to a došli byť jen na Bobrovník a Kuba, který taky šel pak pro ně přijel, ale v podstatě aspoň pro mě to ušli. Do Jeseníku to přeci jen bylo opravdu už jenom kousek.