Lyžařská výprava na Rejvíz

V sobotu brzo ráno jsme opět odjeli autobusem na další lyžařskou výpravu. Letos podruhé jsme vyjeli až na Videlský kříž, kde jsme tentokrát nešli po naši známe cestě směrem na Sedlo, ale tentokrát jsme se vytočili ve směru Rejvíz, kde vše začalo. Byl jsem velmi rád, že kamarádi zařadili do letošních lyžařských výprav i tuhle trasu, protože jsem ji ještě nikdy na lyžích neběžel.

A kdo teda kromě mě jel Lukáš, Žaba, Káťa, Iris i s Kimem, Petr hrouda a nečekaně v Jeseníku přistoupil i Radek, který zaspal a přijel autem.

Hned jak jsme přešli ze zastávky na druhou stranu a nasadili lyže vydali jsme se na trať dlouhou 17 km. Počasí nám přálo i přes ranní vydatné sněžení, které bylo i odpoledne, ale nebylo už tak intenzivní. I obloha tentokrát byla roztrhaná a bylo místy jasno a i slunce chvílemi bylo venku.

Ze začátku jsme se všichni postupně rozjížděli a pozvolna jsme přidávali do kroku. Myslel jsem, že vydatné sněžení, které  nás  na začátku zastihlo bude nepříjemné, ale časem se ukázalo, že to nebylo tak hrozné aspoň u mě. Ale co nás po celou dobu výpravy trápilo, to byly určitě zamrzlé staré stopy, které nebyly vidět kvůli čerstvě napadanému sněhu. A kvůli tomu jsme právě hodně padali a nemohli v určitých místech sjíždět např.celé kopce, ale po částech, ale o tom budu postupně psát.

Jak jsem tak šel ve stopě, začalo to na tom čerstvě napadaném sněhu pořádně podkluzovat a zároveň jsem začal cítit pod nohama zmrzlé staré stopy o kterých jsem mluvil. Jak jsem tak stoupal výš a výš, potkal jsem Lukáše a dojel i Peťa. Zastavili jsme a namazali lyže. Dali jsme si i po jedné půlce výborné slivovice, kterou měl Peťa. Už při nástupu do autobusu tak jako ostatní i já jsem dostal na uvítanou štamprdli. No to jsem trochu odbočil vraťme se tedy spět. Ostatní nás předběhli a pokračovali  dál. Za chvíli jsme jim byli v patách kromě Radka, který práskl do zaječích. Čekal nás první sjezd a prvních 3,5 km jsme měli za sebou jak jsem se dozvěděl z ukazatelů. Čekalo nás ještě 13,5 km. Na tomhle prvním rozcestí jsme  se zastavili trochu vydechli, samozřejmně počkali na ostatní, kteří postupně sjížděli.

Pokračovali jsme tedy dál bez Radka, který jak jsem řekl ujel. Za chvíli práskl do zaječích i Lukáš, ale toho jsme už neviděli až na Rejvízu, kde jsme  se všichni střetli. Peťa také ujel a tak  jsem zůstal já, Žaba, Káťa a Iris tak ňák v povzdáli  jsme se viděli.

Čekalo nás strmé stoupání kde snad jak věřím,  Kim zabral a vytáhl Irenku až nahoru. Když jsem tak stoupal připadal mi ten kopec jak z Vřesovky na Keprník taky je tak prudký, ale nebyly tam tak zmrzlé muldy jak zde. Po jeho zdolání to nebyl Keprník, ale pěkná vrstevnice lesem a překrásný pohled na hory, které se přede mnou otevřeli. Bylo toťiš jasno a tak šlo vidět široko daleko. To už samozřejmně za mnou došel Žaba s Káťou. Jak jsme postupně vcházeli do lesa, začal  jsem sjíždět a myslel jsem, že to půjde hladce, ale velmi rychle  jsem se zmýlil. Tím jak staré stopy byly zmrzlé a na tom čerstvý sníh vůbec se nedalo plužit. Kousek jsem sjel spadl jsem a koho jsem neuviděl Peťu, Iris i Radka, kteří se opatrně pokoušeli sjíždět. Žaba s Káťou také kousek sjeli, Žaba i spadl a já ještě párkrát sjel pochopitelně s pády a pak jsme se rozhodli, že kousek půjdem pěšky. No Peťa to obešel přes les a pak se připojil. Já jsem chvíli přemýšlel jestli mám lyže sundat a je dobře, že jsem je sundal, protože jak jsem sešel níž, byl tam malý potůček, kde bych se mohl pořádně namočit. Radek nakonec taky práskl do zaječích a už ho nebylo utíkal zřejmně za Lukášem, který byl kdo ví kde.

Nás pět tedy pokračovalo dál a po kouskách jsme sjížděli dolů. Je to škoda že to bylo zmrznuté, protože byly by to určitě krásné dlouhé sjezdy. Všichni jsme několikrát spadli, naštěstí se nikomu nic nestalo. Pádu bylo mnoho, všechny jsem pochopitelně vzhledem k tomu jak jsme od sebe jeli nemohl vidět.

Jak jsme ale sjeli na další rozcestí, kde jsme zase na chvíli spočli a po chvíli pokračovali dál, Žaba hned jak se rozjel co sik tam nacvičoval a hned jak mě začal předjíždět, udělal pěkný akrobatický kousek, v tom Irenka, která byla přede mnou najednou jsem se podíval na ní a v tom vidím pokus o Telemark a hluboký úklon k zemi. Oba dva byli úžasní. Dokonce jsem i já dvakrát pěkně spadl a to na čumák.

V jednom úseku jsem jel dokonce dlouho dolů, vůbec mi nevadil led, ale na jejím konci jsem spadl. Peťa, který sjel za mnou a stál, najednou se chtěl rozjet a v tom rychlý pád důkaz toho, že staré zledovatělé stopy po celou dobu udělali svoje. Hned jak jsem se otřepal od sněhu, pokračoval jsem ve sjezdu, kdy na jejím konci se objevilo rozcestí a po mé levici pěkná chatička. Počkal jsem zase  na ostatní a společně jsme pokračovali lesní cestou, kde byla pěkná rovinka.

Za chvíli jsme zastavili a sešli o pár metrů níž na další cestu a vzápětí odbočili vlevo. Cesta to byla suprová, protože byla to dlouhá rovinka, kde jsem téměř po celou dobu šel klasickým způsobem. Iris s Kimem  byli vepředu, Žabu jsem měl stále nadohled a jel perfektně i pěkně bruslil,  Peťa s Káťou  mi byli v patách a taky pěkně šli.  No zkrátka všichni jsme makali.

Za ňáky čas jsme dojeli na další cestu, kde jsme potkali spoustu běžkařů a kde to už bylo kousek na Rejvíz. Irenka práskla do zaječích a už jela do cíle. My čtyři po té co jsme projeli krátkou lesní cestou dojeli jsme na Rejvíz. Před námi  se objevili louky a domky. Jeli jsme tedy přes louky  kolem zmiňovaných domků až nakonec, kde jsme konečně dorazili do pěkné hospůdky, kde jsme spočli, poseděli,  a pojedli. když jsem přijel Lukáš s Radkem už se ládovali  zabijačkovou polévkou  a my si dali velmi dobrou zelňačku. Dorazili jsme ve čtvrt na jednu, tedy cesta nám trvala téměř čtyři hodiny.

Kolem půl druhé jsme odjeli na poslední etapu tohoto dne a to do Jeseníku. Radek už s námi nejel chvíli tam ještě zůstal a kolem třetí hodiny odjel do Jesu autobusem. Zůstalo nás tedy jenom šest. Jeli jsme kousek vedle cesty a po pár minutách odbočili vpravo, kde jsme se zastavili a rozhodovali se jak po jedem. Jeli jsme tedy přes Čerťáky  tráť  byla dlouhá 11 km. Začali jsme tedy sjíždět, Lukáš se Žabou jeli vrchem lesem a my ostatní jsme sjížděli pěknou širokou lesní cestou, kdy  na jejím konci jsme se všichni sešli. Potkali jsme traktor, který manipuloval s kulatinou a kde  byla i chata. Odbočili jsme vlevo, kde nás čekala jak jsem se už zmiňoval cesta na Čerťáky.

Byla to trať, kde bylo mírné stoupání, chvílemi rovinky a i krátké mírné sjezdy. Irenka s Kimem jako první, pak  Žaba s Lukášem, které jsem za chvíli neviděl. Káťu jsem dohnal a společně s Peťou jsme ve třech pokračovali. Nesmím zapomenout  jak jsme ještě  byli pohromadě dali jsme si zase tu dobrou slivovici.

V jednom úseku jak jsem tak šel, najednou přede mnou byly vidět hory, kde jsem se na chvíli zastavil a pozoroval tu krásu, bylo jasno a tak bylo vidět širokodaleko. Za chvíli jsme dojeli na Čerťáky, kde jsem se díval jestli na nás někdo čekal zjistil jsem, že né a tak jsme pokračovali dolů v tu chvíli jsem zahlédl Žabu jak sjíždí dolů. Cesta dolů mohla být perfektní, ale vzhledem k tomu, že na cestě bylo málo sněhu a byla posypaná štěrkem sjeli jsme jenom kousek a sundali lyže, protože se to začalo zastavovat. Peťa než stačil sundat lyže udělal ještě kotrmelec naštěstí se mu nic nestalo. Sešli jsme  z cesty , kde čekal Lukáš a balil lyže. My ostatní také a než jsme odešli, dali jsme si štamprdli slivovice  i pivo, které jsme měli v plechovce. V tom telefonát od Iris kde jsme, že čeká u skály a my už dávno někde jinde. Počkali jsme až dojde a společně se pěšky vydali do Jeseníku.

Bylo čtvrt na čtyři a autobus jel až v půl páté. Zašli jsme tedy na oběd a odjeli domů.

A jaké to tentokrát bylo opět to bylo krásné. A  to obzvlášť, protože jsem tuhle trasu ještě  na lyžích nešel a velmi jsem si to užíval doufám, že i ostatní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Could create table version :No database selected