Lyžaři v historických kostýmech

V sobotu ráno jsem společně s kamarády odjel na další lyžařskou výpravu. Tak jako vloni tak i letos jsme se vypravili autobusem do Bílé Vody, kde opět začala naše výprava po hřebenech hor. Tentokrát to bylo o to výjimečné a zajímavé, že jsme šli v historických kostýmech a i trasu jsme pozměnili, která stála za to, ale o tom až za chvíli.

A kdo teda všechno jel kromě mě mimochodem měl jsem na sobě košili s kravatou a tmavé sako. Pak to byl Lukáš, který ze svým bílým kožíškem a kloboukem vypadal jako bača. 

Pítr měl na sobě bílý oblek ušitý z povlečení a na hlavě měl helmu ještě mu chyběla flinta a vypadal by jako finský voják za války. Žaba s Iris měli dokonalé obleky na které nemám slov byly opravdu úžasné, ale i přesto Iris zvítězila ve svém originálním převleku, který byl typicky rakouský. No a nesměl jako tradičně chybět i Kim.

Počasí nám tentokrát opravdu přálo, bylo jasno a slunečno ideální podmínky pro obdivování krásných to hor, kterými jsme projížděli.

Když jsme přijeli do Bílé Vody až k léčebně, vystoupili jsme a vydali se kousek výš na louku, kde jsme nasadili lyže a vydali se na dlouho očekávanou trasu. Zdálo se, že i když počasí bylo velmi dobré, bude sníh stát za prt. Ze začátku byl sníh velmi tvrdý, zmrzlý a velmi mi to podkluzovalo zkrátka byla to makačka. Jak jsme stoupali výš a výš, přidal se k tomu popadaný led ze stromů. Naštěstí nás kromě stoupání čekaly i sjezdy a tak jsem  si u nich trochu spočl. Mělo to trošku výhodu dalo se i místy po tom tvrdém sněhu bruslit. Za chvíli jsme dorazili na Růženec, kde jsme spočli a pojedli. Potkali jsme tam i turisty, kteří šli pěšky.

Za chvíli jsme pokračovali dál, sněhové podmínky se začali zlepšovat a myslím, že to bylo i tím, že jsme šli dobrou trasou, kde nebyly moc strmé kopce. Jak jsme tak šli, najednou jsme odbočili vpravo, prošli jsme lesním porostem až na lesní cestu. Ze začátku jsem myslel, že cesta nebude dlouhá,ale postupně jsem byl velmi překvapený. Šli jsme dlouhou krásnou cestou, kde po celou dobu bylo mírné stoupání a místy i rovinky. Cestou jsem se velmi kochal, protože bylo jasno a šlo tedy všude vidět a sluníčko pěkně hřálo.

Zanedlouho jsme dojeli na novou cestu, kde bylo rozcestí, zde jsme se na chvíli pozastavili a počkali na ostatní. Já mezitím obdivoval krásu hor v zimním období, protože jak jsem řekl počasí bylo ideální. Pokračovali jsme tedy dál a za chvíli jsme dorazili na místo, které vypadalo jako letiště, ale letiště to nebylo. Když jsem s Pítrem dojel ostatní už seděli, spočívali a jedli. Udělali jsme i pár fotek hlavně Kima jak měl nasazené brýle a vypadal jak profesor a bylo u toho mnoho švandy.

Čekali nás první sjezdy, kde jsme jeden po druhém popadali. Hned jak jsme zase vstali, pokračovali jsme ve sjezdě dolů.   Když jsem sjížděl,  otevřeli se přede mnou louky a po mé pravici stál kostelík. Sjel jsem po louce dolů, kdy na jejím konci čekal Lukáš, zde jsme počkali na ostatní. Dále jsme pokračovali kousek lesní cestou pak po louce, kde jsme se na chvíli zastavili, Pítr chvíli rozjímal, počkali jsme až budem všichni pohromadě a pokračovali lesem, kde jsem opět spadl. Nečekal jsem ale, že jak přejedem  lesík vyjedem u celnice. Tak jako vloni tak i letos nás čekal strmý sjezd po louce až ke kravínu. Lukáš první sjel bez pádu, spadl mu akorát klobouk. Já jako druhý bohužel  tak jako vloni tak i letos jsem v půlce spadl a čumákem jsem se zastavil. Vzal jsem aspoň klobouk a sjel dolů k Lukášovi. Počkali jsme na zbývající partu a pěšky sešli zkratkou k Oravcům, kde jsme dobře pojedli i popili. Nečekaně tak jako minulý týden tak i nyní přijel Pavel, ale né na lyžích, ale na kole.